Ve svých textových instalacích skládá Lenka Vítková z fragmentů více či méně rozdílných nabitý prostor, mentální obraz fungující v představivosti každého diváka. Osobitý humor, literární zkušenost a hudební rytmičnost (nebo alespoň citlivost) je viditelná téměř ve všech projektech (1), i zvukových nahrávkách, které k Lence patří stejně jako obrazy. Obrazy vznikají rychle, mezi začátkem a dokončením jsou však dlouhé pracovní mezičasy, během nichž Lenka s obrazy žije, zkoumá je, konzultuje s přáteli a potom se stejnou počáteční energií udělá radikální zásah, kterým obraz buď úplně změní, nebo dokončí. Nejproduktivnější je před vernisáží a ne proto, že by neměla dostatek obrazů k vystavení, ale spíš proto, že si konkrétní prostory říkají o nové souvislosti a vizuální situace.
Lenka Vítková je zkušená malířka a umělkyně, umí pracovat s energií stejně jako se štětcem. Potřeba prověřit funkčnost skvrny je stejně silná jako potřeba prokreslit předmět, o náhodné stopě štětce dlouho uvažuje, nechává se jí vést. V obrazech je tak viditelný pohyb nebo jakýsi živý základ, který je patrný jak na podkladu, tak na monochromních částech kompozic. Dlouhou dobu se v pracích Lenky Vítkové objevovalo našepsované pozadí, které bylo rozpoznávacím znamením stejně jako nepravidelný formát čtverce. V rámci výstavních cyklů se projevuje důležitě vnímaná dualita, vyváženost, doplňování jednoho prvku druhým (není myšleno protikladným).
Na výtvarné scéně funguje Lenka jako mezičlánek/spojovací prvek mezi periferií a centrem, nově příchozími a ostřílenými účastníky galerijního provozu. Možná díky důvěře, kterou samozřejmě vzbuzuje, se stává jedním z prvních vystavujících v nových prostorech přestěhovaných nebo nově vzniklých galeriích (Galerie Ferdinanda Baumanna, Vitrína Deniska, Entrance). Na olomoucké univerzitě vystudovala výtvarnou výchovu a českou filologii, a v roce 2006 se do Olomouce začala vracet, když zde založila galerii 36, kterou pět let vedla. Zároveň působila jako redaktorka v časopise Umělec, psala recenze, představovala nastupující a střední generaci umělců. Jako kurátorka připravila několik výstav (Tranzit, GASK, Hvězda…) a v loňském roce obhájila dizertaci na téma Texty ve vizuálním umění v ateliéru Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy.
V listopadu loňského roku vyšlo druhé číslo časopisu Mamka, nepravidelného periodika, které nemá nic společného s mateřstvím ani rodinou. Úzký sešit poezie zmátl nejen matky, které přišli na večerní křest.(2)
Lenka Vítková má ráda divné věci, ráda se jimi obklopuje, některé sbírá, zároveň je sama vytváří.
Z porcelánových dóziček vytváří instalace, z červeného šmirgl papíru objekty (oheň na výstavě Vedro v Meet factory), pohlednice nebo vánoční ozdoby. Trochu divná jsou její videa a divné jsou krabičky s texty, kterými dotváří výstavní prostory. Divnost může být kvalita, která má schopnost odhlehčit, znejistit, pobavit, připravit diváka na jiný typ přemýšlení.
„Babička viděla kulový blesk ve Křemži v kuchyni. Pomalu se pohyboval po místnosti a potom zmizel ve škvíře vedle vypínače. Šest, třicet osm, devadesát tři, sto plus jedna. Četla jsem o paní, které kulový blesk rejdil po bytě, a ona do něj plácla, a ruka jí ohořela až na kost. Četla jsem o horolezci někde vysoko v horách a tam se objevil kulový blesk, který se o veliké bouři schoval ve stanu a vlezl si k tomu horolezci do spacáku. To trvá asi jen pár desítek vteřin. Vědci nemají pro kulový blesk žádný vysvětlení, ale to samý s jinýma náhlýma událostma, třeba jako když někdo uhodne, na co myslíš.“
Kulový blesk, nahrávka, 2014, 1,03 min. (Galerie Díra, Meetfactory)
(1) S Markétou Lisou tvoří dvojici rtf, je členkou skupiny Audiofenky (Markéta Lisá, Kateřina Zochová a Lenka Vítková)
(2) Společně s Lenkou Vítkovou se na přípravách Mamky podílí Markéta Lisá, Ondřej Petrlík a Filip Cenek, oslovují výtvarné umělce a básníky.
Lucie Šmardová
