Podle teoretika Simona O’Sullivana spočívá síla umění ve schopnosti překódovat dominantní pojetí reality a v síle vytvářet dříve neznámé skutečnosti. Podobná snaha je vlastní i práci Lukáše Prokopa (*1997), který využívá produktivního potenciálu (sci-fi) fikce k budování nových světů, jež by přesahovaly mantinely známé antropogenní imaginace.
Jeho díla těchto cizích sfér dosahují za pomoci spletitých tvůrčích strategií a experimentů s technologiemi zahrnujících postprocessing, generativní design či tvorbu s pseudonahodilým digitálním šumem. Současně se vymykají jednoduchým kategorizacím, neboť Prokopovi je vlastní oscilace mezi různými médii: subtilně spojuje práci s videem, grafikou, objektem, fotografií, textilem, psaním nebo digitálním tiskem.
Aktivním zapojením technologických kreativních procesů do tvorby Prokop taktéž záměrně problematizuje i svou autorskou roli jako výhradního producenta uměleckého obsahu/díla. Ukazuje nám, že tvůrce je součástí složitých a rozprostřených sítí, které se čím dál více organizují na osách optických kabelů či skrze strojové vidění. Jeho práce tak přivádí pozornost k působení technických zařízení a k vlivům, které mají na naše vnímání a chápání světa. Důraz na dynamiku a tekutost těchto techno-lidských systémů znázorňuje i jeho proměnný umělecký pseudonym h5io6i54k, pod nímž – s vědomím nestálosti digitální identity – vystupuje jako VJ, grafik, umělec či tvůrce hudebních videí.
