Když v roce 2006 David Korecký zkoumal současné kurátorství ve své publikaci s příznačným názvem Médium kurátor (VŠUP 2009), pokoušel se v úvodu vyjasnit otázky, které jej samého vedly k tomu, že udělal dotazník mezi desíti českými kurátorkami a jednadvaceti kurátory. Použil přitom formulaci, v níž přirovnává kurátorování k aktivitě, která se zabývá „tlumočením záměru umělců odborné i laické veřejnosti“. Pojem „tlumočení“ je však ve své podstatě jednosměrný: jeho základem je překlad informace z jazyka nesrozumitelného do jazyka nám známého. Není však kurátor ještě něčím jiným, když se zároveň podílí na výstavě jako celku?
V následujících pěti letech se pak na české scéně hojně diskutovalo o tom, co znamená, že se kurátory stali sami umělci (a umělkyně), tedy míněno osoby, které vystudovaly některou z vysokých uměleckých škol či fakult umění. Vždyť tradičně by měla tato role připadnout spíše teoretičkám, historikům umění anebo třeba estetikům či filozofkám… Když pak o více než deset let později nastoupí na pozici kurátora městské galerie v Ostravě Jakub Adamec, vystudovaný umělec, aktivní na hudební i umělecké scéně (a to u nás i částečně v Polsku), nejen že to už není divné, ale vlastně se ukazuje, že je to krok žádoucí. Současné kurátorství se totiž také proměnilo. Od snahy budovat si odstup a chránit vyváženou reflexivní pozici se dostalo spíše k rovině empatie, spolupráce a snahy o dehierarchizování. Jistě tomu tak není vždy – ale právě Adamcova praxe je dobrým příkladem toho, jak pokus o naplňování tohoto způsobu kurátorování nese plody.
Těžko tu budeme hledat jasný rukopis, protože problém, který by mohl vzniknout z chybějícího odstupu (zvláště v Ostravě, kde scéna současného umění není nevyčerpatelná a jistá zaujatost by byla lépe vidět), je překlenován skrze rozvrstvení až rozdrobení aktivit galerie. V každé fázi a každé drobné intervenci tak je možné najít prvek spolupráce mezi kurátorem a oslovenými umělkyněmi či umělci. Sebereflexivita nahradila reflexivitu vnější a spolupráce a transdisciplinarita nahradily zaměření instituce na prezentaci osobností (jež dostávaly prostor předtím, než Adamec začal v galerii pracovat a nutno dodat, že se jednalo o výpravné a profesionálně připravené výstavy).
Jak Adamec v profilu zmiňuje, zčásti jej k tomu vedlo i provizorium, v němž Plato Ostrava funguje již od počátku – tedy pátým rokem – poté, co se vylouplo z dotačního projektu ve spektakulární hale Gong v Dolních Vítkovicích. Nyní instituci čeká výzva v podobě prostor, které by jejím aktivitám měly být přímo uzpůsobeny a je tak otázkou, jaký kurátorský přístup budou vyžadovat výstavy a další programy. Pokud totiž v úvodu říká Adamec, že tzv. mýtus ostravské scény je pouhou fata morganou (a je na místě se ptát, kdo si ji tak vykreslil – Pražáci nebo Brňáci?), je jistě třeba zdůraznit, že za těch pět (osm) let existence galerie Plato – i díky kurátorskému přístupu Jakuba Adamce – se stalo regionálně důležitou výstavní institucí, která záběrem daleko přesahuje (ať už směrem k regionům na sever, západ anebo jihovýchod od Ostravy) pozici městské galerie.
Anežka Bartlová
