Poetika identit

František Fekete: Ohne Titel (2019-2021), série koláží/upravených found fotografií

Ondřej Trhoň vede v autorském podcastu rozhovory o dalších perspektivách, ze kterých lze na pojem Poetiky identit nahlížet. Vlastní výběr osobností rozšiřuje kurátorované Téma o osobní pohledy umělkyň Nely Pietrové a Ivany Pavlíčkové, umělce Minh Thang Phama a kurátorky a kritičky umění Zuzany Štefkové.

Nela Pietrová vystudovala University of the Arts London, aktuálně studuje Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru intermédií Mileny Dopitové. Skrze tvorbu zkoumá trauma a queer narativy skrz digitální a materiálové přeměny.

Minh Thang Pham studuje v ateliéru malby u Vladimír Skrepla na pražské AVU, ve svých často performativních dílech řeší rodinné vztahy, vykořenění, etnickou identitu.

Zuzana Štefková je kurátorka, kritička a historička umění. Je kurátorkou galerie Artwall a spoluzakladatelkou c2c Kruhu kurátorů a kritiků. Zabývá se politickými, genderovými a menšinovými otázkami v umění a uměním ve veřejném prostoru.

Ivana Pavlíčková má za sebou digitální sochařství na brněnské FaVU. Věnuje se decentralizované praxi a spekulativnímu storytellingu.

Identitární politika stojí na přiklonění se k možnosti identity jako něčeho pevného a nezaměnitelného, něčeho čím tvarujeme naší přítomnost. Jedině tak může být základem pro následné politické jednání, pro snahu o vydobytí rovnoprávnosti marginalizovaných identit, o emancipaci celku skrze její části. Její problémy vyplývají v okamžiku, kdy jsou původní emancipační strategie apropriovány identitami, jež nemíří k rovnoprávnosti, ale vyhraňují se proti možnosti svobody druhých. Identitami nacionalistické a xenofobní politiky, fundamentálními podobami náboženství, nebo pod drobnohledem internetovou komunitou incelů, ale třeba i TERF’S (trans-exclusionary radical feminists).

Tyto skupiny nemíří k vizi celku jako provázanosti, ale k částem vymezujících se protikladů. Emancipaci druhých chápou jako ohrožení sebe samých – a co je nebezpečné – považují sami sebe za oběť. (Tato rozpolcenost vzájemné možnosti emancipace a diskriminace vede některé politology k návrhu posunu od partikulární politiky identit k univerzální politice solidarity).

Vztah politiky identit a uměleckého provozu skýtá další problémy, jako je tokenizace identit nebo jejich komodifikace. Navíc, o politice identit mluvíme vždy z určité pozice. Jak moc určující je tato pozice a jaká je moje pozice? Kdo jsem já, abych mluvil o politice identit?

Jsem sám průsečíkem a polem intersekcionality identit, které vychází jak ze skupin historicky třídně níže postavených, tak identit privilegovaných. Nezadržitelně mě ovlivňují, zároveň se jich však bojím a jsou vědomým předmětem vytěsnění. Je těžké se v tom vyznat. Člověk se stává sám sobě bitevním polem.

Stojím uprostřed řeky a snažím se neutopit

Průsečík, kterým jsem se stal, podléhá určitým očekáváním a požadavkům. Ať už internalizovaných, či externalizovaných. Kurátor, oslovený k reakci na téma politiky identit, je předem daným polem očekávání, vyvěrajících ze současné podoby uměleckého provozu. Rizika, na která upozorňuje Minh Thang Pham v důležitém textu Zajímá vás naše práce nebo naše kůže? jsou ale jasná. Naplňovat tato očekávání znamená zjednodušovat a podporovat stereotypy, tokenizovat a určitá témata komodifikovat.

Z jaké pozice mluvím? Z pozice privilegované. Jak tato privilegia znecitlivět, lze to vůbec?

Možná, že stačí tuto pozici obnažit. Co se může stát víc autentickým – a na to bych chtěl dát důraz – je pozice pochybujícího subjektu. Ten se, ač marně, snaží naopak identit zbavit. Chce mluvit z pozice, která je vzhledem k očekávaným kategoriím asynchronní, nalézat skuliny.

Žádná pozice, ze které mluvíme, nejspíš nemůže být nevinná. Můžu se však aspoň trochu snažit o přiblížení se k momentu, kdy se stávám plovoucí subjektivitou skrze kurátorství a psaní. Proto bych chtěl udělat určitý kurátorský odkrok a místo tematizování politiky identit se obrátit k poetice jejich vynalézání.

Jde o druhou možnost zvědomování identity. Nikoliv jako čehosi pevného, co předurčuje naše chování, ale naopak něčeho, co se teprve naším jednáním zjevuje, proměňuje, co se upevňuje a zároveň ztrácí obrysy. Poetika identit mě vždy formovala mnohem víc, než politické nebo sociální chování, spjaté s rysy mé ukotvené identity. Poetika totiž právě kvůli té ukotvenosti někdy nemůže dýchat.

V poetice identit je důležité vracet se do určitého bodu nula, který je zároveň bodem zlomu. Mé Já se láme přes určitá omezení a neustále bojuje proti sobě samému. Vždy se nachází v procesu stávání se a tento proces vždy provází určitá rozpolcenost. Jsem nikým a zároveň jsem všemi. Patřím k anywheres, k těm co jsou doma všude a zároveň nikde. Nevím, jestli proto být smutný.

Jestliže se topím v řece, nechám ji alespoň zpívat

Na tvorbě mě vždycky fascinovalo především to, jak sama utváří autorku*a. Jak proces tvorby proměňuje, jak je tento proces oboustranný a nedá se vlastně říct, kde končí subjekt a začíná objekt. Díla ani jeho autoři nemusí být od sebe oddělení.

Následující výběr videí se snaží ukázat některé ze způsobů, jakými umělci, protagonisté, nebo diváci vynalézají sami sebe skrze tvorbu. V umění mají tyto procesy vždy přidanou hodnotu a tou je samotná tvořivost – poetické jednání.

Díla jsou za sebe seřazena tak, aby vytvářela určitou narativní linii, neustále obnovovaný příběh.

.

Lizaveta Hrydziushka ve svém krátkém filmu Lolex Crucio lyrickým způsobem zvědomuje identitu postavy, která prochází snovou krajinou a setkává se s různými symbolickými atributy. Proces toho, jak se autorka identifikuje skrze naraci v jejím díle probíhá skrze fantazii.

Fantazii můžeme považovat za jakousi avantgardu reality, její předvoj. Dovoluje nám mluvit o věcech, které zatím v realitě nevidíme nebo nechceme vidět, a přesto jsou v ní obsažené.

Lizavetin příběh se odehrává na pomezí křehké a zároveň rozpolcené introspekce a symbolů konzumerismu. Ve svém díle se autorka ptá i po hranici mezi tím, co někdy považujeme za přirozené, čisté, či nevinné a mezi tím, co je umělé a infikované civilizací.

Ve skutečnosti jsou samy tyto hranice umělé a vytvořené člověkem. Tato témata ale Lizaveta estetizuje výrazovými prostředky, které můžeme spojit s širším proudem umělecké strategie, často označované jako emo-romantismus. Postava, která se zdá být melancholicky odtržena od reality, bezcílně prochází krajinou a všechno, co se jí na její cestě nabízí, bezelstně přijímá.

Poetický voice-over příběh zakořeňuje v introspektivním ohledávání vlastní identity a vztahování se k fascinující skutečnosti kolem. Nejsme si jisti, zda jsou pronášená slova monologem či dialogem. A vlastně na tom asi příliš nezáleží.

Někdy někomu něco vykládáme a vlastně to říkáme spíš sami sobě. Druhý člověk funguje jako zrcadlo, jen jako pouhá součástka procesu, ve kterém se zjevujeme sami sobě v nové podobě. Rozdíl mezi monologem a dialogem je nezřetelný.

Alex Sihelská v díle Nekoušu přináší pohled na poetiku/politiku identit skrze (sebe)odcizení. Stopující xenofeministickou myšlenku na odmítnutí jakékoliv přirozenosti buduje hybridní charakter upírky a kyborga v žánru introspektivního upírského dramatu.

Inspirována expresionistickými filmy aktualizuje Alex jejich estetické i námětové aspekty. Apropriuje upírská klišé a subverzivně je používá k vlastním účelům.

Obraz je těkavý, narace přeskakuje od klasické chronologie směrem do minulosti k expozicím „živých“ vstupů na sociální sítě hlavní postavy, kreslené animace zase volně odkazují na instagramové filtry a augmentovanou realitu. Výsledný formát videa a jeho stěžejní narativní linie odráží rozpolcenost hrdinky a zároveň těkavost tekutého světa sociálních sítí, které hrdinka využívá jako prostředí emancipace a komunikace se světem. Výzvy čtvrté vlny feminismu, sdílené přes rozhraní sociálních sítí, se v rychlém sledu střídají s úprky hrdinky skrze noční město, rave parties a jednorázovými intimními randíčky.

Důležitým tématem díla je také predátorské chování a jeho hranice. Především ty, které si samy*i určujeme. Dílo zkoumá internalizaci toxických struktur a (sebe)viktimizaci.

Hrdinka filmu svým feministickým upírstvím osvětluje vztah mezi patriarchátem a jeho strategií ostrakizace Jiného, které se emancipuje mimo jeho struktury a tím pro něj vytváří nebezpečí. V tik-tokovém příspěvku v tomto kontextu mluví například o démonizované hraběnce Bathory. Alex konstruuje a zase dekonstruuje fluidní identitu, která sebe sama definuje skrze pomíjivé příspěvky, sílu i úzkost, kterou v sobě nesou možnosti zboření hranic mezi subjektem a objektem. Odvážnému, ale i odlehčenému dílu bez výhrad věříme jeho emoce i zranitelnost osobního autorského vkladu.

Kurátor: František Fekete je kulturní pracovník a umělec.

V roce 2020 absolvoval magisterské studium v Centru audiovizuálních studií na FAMU v Praze. Absolvoval také stáž na Aalto University v Helsinkách. Od roku 2015 je jedním z kurátorů artist-run galerie 35m2. Kromě toho spolupracoval jako kurátor s dalšími uměleckými institucemi, například s Akademií výtvarných umění v Praze (2019-2020), s GAMU v Praze (2019), s Domem umění města Brna (2017) a dalšími. Jeho umělecká tvorba vychází často z autoportrétu a zabývá se tématem fluidní identity. Zahrnuje filmy, fotografie, koláže a instalace.

Podcast: Ondřej Trhoň

Překlad: Nathan Fields

Editor: Janek Rous