Básníci bývají ješitní jedinci. Sedí na svých sbírkách jako na vyhřátých vejcích. S přehnanou péčí kolébají slova ve sbírkách a prošišlávají se k něčemu, co nazývají poezií.
Mám strach vydat další sbírku básní. Zbaběle utíkám do galerií. Vymýšlím, co se dá i nedá, v hlavě rozhoupávám křišťálový lustr. Radši jezdím autem, sedím na dvoře, pořádám festivaly, poflakuju se na rezidenčních pobytech s rodinou, usínám v telefonní budce, čtu chilskou poezii, smrdím v dodávce se sedmičlennou kapelou, nebo chodím do krámu pro sušenky. Jednou mě napadlo, že bych mohl sníst vlastní sbírku. Líbilo se mi to naivní gesto okoralé pohrdáním vůči vlastnímu výtvoru, které ho zároveň syrovou rituálností zvýznamňovalo. Myslel jsem na to tři roky. A pak jsem si s tím začal hrát a došlo mi, že bych sbírku neměl sníst celou, ale spíše ji pomalu okusovat v touze se dobrat jejího fragmentárního jádra. Vstoupil jsem do básně jako do supermarketu. Umělec v hladovění byl přistižen, jak si kupuje vanilkovou zmrzlinu. Poetický návod k požití byl už formalitou. Myšlenka osedlala slovo. Libor Staněk II.
Libor Staněk II. (*1990) získal doktorát v oboru Novější dějiny české literatury na FF JCU. Předmětem jeho odborného zájmu je především současná česká poezie. Na toto téma přispívá svými esejemi, kritikami a recenzemi do řady literárních periodik. V roce 2019 vydal svůj básnický debut Drolení v nakladatelství Dobrý důvod. V roce 2023 mu vyšla konceptuální sbírka Světelné básně, kterátematizovala důvěrný prostor jeho rodiště. Věnuje se rovněž intermediálním instalacím poetických textů a tvorbě videoartů, např. Text čtený větrem (Psí víno, 2022), Báseň, co nepadne daleko od stromu (Alšova Jihočeská galerie, 2024), ve kterých zkoumá možnosti a materialitu textu.
