Nápodoba hraje v lidském životě klíčovou (mnohdy až fatální) úlohu, ať už jde o „vědomé“ dětské napodobování dospělého anebo o „nevědomé“ neurobiologické procesy v mozku, kdy se mysl člověka za pomoci somatických markerů snaží navozovat mnohé možné situace tak, aby na ně byla v případě jejich reálného uskutečnění připravena. Je proto logické, že nápodoba takřka odnepaměti existuje i ve sféře umění.
Napodobování ve výtvarném umění má mnoho podob: od cvičného „kopírování“ pro vlastní napodobitelovu potřebu přes imitaci stylů až po nápodobu konkrétních děl. A právě určení toho, o jaký „případ“ nápodoby šlo, je stěžejní otázkou v trestněprávní kauze Josefa Ptáčníka, o níž prostřednictvím hutné výpovědi momentálně nepravomocně odsouzeného malíře pojednává dokument Romana Štětiny.
Josef Ptáčník maluje obrazy ve stylech slavných autorů už dlouhé roky, ale vytvoření desítek děl v charakteristickém stylu valašských mistrů se mu stalo osudným: bylo na něj podáno trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu. Ptáčník měl údajně využívat svých mimořádných technických kvalit a své zručnosti k tomu, aby díla, jež maloval nejen s maximální precizností, ale také s nebývalou rychlostí, vydával za originály. Díky svým prý podvodným praktikám si měl vydělat značně přes milion korun.
Celá spletitá kauza otevírá spoustu otázek, a to zdaleka nejen právních. Zatímco soudci zkoumají (anebo by alespoň měli zkoumat), zda bylo úmyslem Josefa Ptáčníka uvádět druhé dík svému výtvarnému nadání v omyl, pro teorii i praxi umění jsou podstatné jiné problémy: je nápodoba cizího stylu sama o sobě vůbec akceptovatelná? Je malíř-napodobitel umělcem? Existuje rozdíl mezi nápodobou stylu a nápodobou konkrétního díla? A kde leží subtilní linie mezi čirým kopírováním a pouhou inspirací?
Josef Ptáčník na takové otázky sice neodpovídá, ale možná, že k odpovědím naznačuje cestu. Při tom hovoří o začátcích své tvorby, světě „nepravého“ umění, způsobech, jak docílit takřka dokonalé iluze originálu, i detailech svého zadržení a vlivech, které mohly stát za rozpoutáním jeho kauzy. Nepopírá, že jeho díla imitují valašské mistry, ale odmítá, že by je prodával s puncem originálů, a nechápe, jak by vůbec mohla být vzhledem ke své ceně, svému množství i záměrně nepřesným podpisům „jakoby autorů“ považována za původní.
Josef Ptáčník je přesvědčen, že není českým Hanem van Meegerenem, neboť na rozdíl od holandského krále falza nevydával své výtvory za desítky či stovky let staré originály. Čistě z pohledu schopnosti „výtvarné mimésis“ však na van Meegerena zdatně navazuje. Ve formálně záměrně střídmém, leč obsahově neobvykle košatém dokumentu Romana Štětiny se o tom můžete přesvědčit.
Matěj Sýkora
