Galerie Cella uzavírá druhý rok výstavního cyklu věnovaného průkopníkům zvukového umění výstavou Milana Grygara a Daniela Vlčka. Autory, které od sebe dělí dvě generace, propojuje zájem o souvislosti mezi viděným a slyšeným – vzájemný vztah mezi obrazem a zvukem a s ním spojenou časovostí malířského díla.
Výstava představila výběr obrazů Milana Grygara z osmdesátých let – období, v němž se naplno rozvíjí jeho důraz na vztah mezi barevnou plochou, geometrickou konstrukcí a zvukem. Daniel Vlček připravil pro výstavu instalaci tvořenou obrazy a chromoskopem – zařízením určeným pro převádění barevných informací z obrazu do zvukové kompozice.
Název výstavy odkazuje k interpretaci – provedení hudební skladby, která je potenciálním výsledkem čtení obrazu jako partitury, ale také k časovosti obrazu, která se v díle obou autorů výrazně projevuje. Malíř jako by návštěvníka provázel, divák jako by před obrazem prodléval, obraz sám jako by trval.
Milan Grygar (*1926) se propojením zvuku a obrazu zabývá od poloviny šedesátých let, kdy si poprvé uvědomil, jaký zvuk vydává tužka, uhel či dřívko při kresbě na papíře a začal ho nahrávat na magnetofonové pásky. Vztah mezi viděným a slyšeným se poté pro něj stal hlavním tématem a filozofií jeho tvorby. Grygarovu výstavu v Domě umění v roce 1970, na jejímž zahájení autor živě ozvučoval vznik prostorových partitur, můžeme směle považovat za první výstavu zvukového umění v Československu. Zvuk a hudební uvažování ale provázejí Grygarovu malířskou tvorbu až do současnosti, kdy se od lineárně konstruovaných obrazů a minimalisticky pojednaných ploch – partitur nabízejících hudebních interpretaci – navrací k jednoduchému opakovanému gestu, navazujícímu na principy ze šedesátých let.
Obrazovou plochou, barvou a geometrickým tvarem na jedné straně a zvukem, jeho šířením, akustickými vlastnostmi a fyzickým působením na straně druhé se ve své tvorbě zabývá také Daniel Vlček (*1978). Zdroj jeho inspirace vychází předně z průzkumu zvuku a hudby. Jako hudebník a producent digitální generace přistupuje ke svým malířským kompozicím jako k fragmentům hudebních skladeb, v nichž se potkávají různé frekvence či vrstvy zvuku, prolínají se na obrazové ploše a vytvářejí bohatě vrstvené struktury v omezené barevné paletě. Ve spolupráci s multimediálním umělcem a technologem Antonínem Gazdou vyvinuli a sestrojili chromoskop – zařízení pro snímání obrazové plochy a její přenos do zvuku. Zařízení tak pomocí kamery snímá detaily obrazu, analyzuje jejich barevnost a převádí je do zvukové kompozice, která zní prostorem galerie.
