Denně mezi novinovými titulky hledám i pozitivní zprávy, abych kompenzovala ty převažující špatné a vyhnula se nočním můrám. Podařila se třeba jedna dílčí věc, není to převrat, ale je to o něco lepší. Někdo jasně artikuloval problém, něco zlého pominulo, někdo našel lék a jinde se něco konečně změnilo. Existují i normální lidé. Ale pak je tu navíc skutečné štěstí, že žijeme v zemi, jejíž klima je zatím slučitelné se životem. Jedeme dál, bez základní vděčnosti není gratifikace.
Problémy politiky a ekologie jsou skličující, nelze ale přehlížet tíživé události a dlouhodobý stres či trauma přeživších přírodních a antropogenních katastrof. Utrpení, které vidíme v médiích, není v pořádku. Spletenec dlouhodobých i náhlých krizí je prostorem pro rezignaci, blokády a katastrofické fantazie, říká se tomu doomscrolling. Není divu, když se situace objektivně zhoršuje, i tak vlastně máme pocit, že ještě nenastal extrém? Jak bude vypadat budoucnost planety nelze předvídat, je zde ale prostor pro určitou odpovědnost. Možná je to alespoň částečná odpovědnost za vlastní psychické stavy.
V dnešní fikci, ve výtvarném umění i v běžném denním snění a sdílení pozorujeme hodně temných vizí, jež jsou reflexemi současného stavu. Jsou legitimní, varovné a někdy také jen krůček od konstruktivních kroků. Projekt Seasons měl tím nejprostším a nejpřirozenějším způsobem vytvořit platformu pro volné projevy současných umělců. Jejich díla neměla odrážet stereotypní nálady jednotlivých ročních období, nýbrž vytvořit nové vztahy ve sdíleném časoprostoru společných výstav, a to aniž by tito autoři vybočili ze svého jedinečného tvůrčího zaměření. Jejich práce sledují nadčasové vztahy mezi společností a přírodou, politikou a uměním, zachycují specifickou náladu, která charakterizuje tu nejaktuálnější současnost a její citlivost. Vidíme i to, že podobné existenciální stavy a krizové situace tu již byly dříve a že po nich zase přišla jiná doba. Tak snad.
