SMĚREM K NULE

Podcast k tématu vznikl tentokrát pod dramaturgickým dohledem a moderací Anety Jetmar Martínkové. Hostkami tohoto dílu jsou: Polina Davydenko, Alice Nikitinová a Darja Lukjanenko.

 

 

 

Název Směrem k nule odkazuje k zóně, kde probíhají aktivní boje. Jsou to území nikoho, kde se kvůli neustálé přítomnosti dronů nedá volně přesouvat, proto většina pohybu probíhá pod zemí. Pro zabezpečení jednoho obránce v takovém místě musí pracovat celý štáb lidí, který se stará o jeho bezpečnost, logistiku, jídlo a zásoby. Představa vojáka jako jednotlivce ve válce je v tomto případě zcela mylná. Stejně jako představa, že každý, kdo jde do války, skončí právě na nule.

Sashko Protyah a Dana Kavelina se narodili ve městech Mariupol a Melitopol, které jsou dnes okupované Ruskem. Alina Yakubenko a Sashko se angažují v dobrovolnických hnutích. Zhanna Kadyrova vydělává svým uměním na vybavení pro vojáky. Marharyta Polovinko a Davyd Chychkan se rozhodli jít přímo na frontu, což vedlo k jejich tragické smrti.

Jsme si vědomy toho, že většina čtenářů je již unavena z drastických zpráv, kterými jsme všichni denně zasypáváni. Nicméně bychom rády alespoň trochu přiblížily českému čtenářstvu válečný stav, včetně detailů z běžného života. Tentokrát nikoliv jazykem zpravodajství, ale jazykem umění a skrze příběhy jednotlivých autorek a autorů.

Ukrajinské umění musí čelit nejen ruskému narativu o tom, že neexistuje a je pouze jakousi okrajovou zónou ruské kultury, ale i fyzické smrti samotných umělců. Proto má smysl toto umění vystavovat a šířit povědomí o jednotlivých autorech a o různorodosti jejich postojů. Umělci umírají na frontě stejně jako jiní vojáci a civilisté, ale mají jedno privilegium – dokáží skrze svá díla povyprávět o tom, co zažili sami, co zažívá celá společnost, nebo zprostředkovat své myšlenky. 

A my je můžeme vnímat i po tom, co už tu jejich autoři nejsou.

Davyd Chychkan zahynul ještě dříve, než jsme ho stihly osobně oslovit. Byl velmi výraznou osobností jak v uměleckém, tak aktivistickém prostředí. Přinášel zcela netypický pohled na ukrajinskou kulturní identitu.

Poukazoval na to, že podstatným přínosem ukrajinských národních obrozenců byly především myšlenky sociální rovnosti, feminismu a demokracie zdola. Kvůli svým politickým postojům se mnohokrát dostával do konfliktů nejen s radikální pravicí, ale i s kulturními institucemi. Západní anarchisté zase nechápali jeho rozhodnutí přidat se k armádě. Na frontu odešel dobrovolně nejen proto, že chtěl sdílet společný osud s obyčejnými vojáky, ale i proto, aby měl právo obhajovat své politické postoje. Tvrdil, že jako antifašista musí bránit svou zemi proti skutečné diktatuře. Po smrti Davyda se na sociálních sítích objevilo velké množství vzpomínek přátel a článků o něm. V českém prostoru o Davydovi napsal Miroslav Tomek pro Deník Alarm.

 

 

Davyd Chychkan je jedním z nejvýraznějších a nejsvébytnějších představitelů ukrajinského moderního umění. Vytvořil si svůj vlastní nezaměnitelný umělecký jazyk. Od poloviny nultých let důsledně rozvíjel kritický směr v umění, přičemž vlastní uměleckou praxi přetvářel v nástroj společenské transformace. S jeho uměleckou praxí byla neodmyslitelně spjata aktivní občanská pozice a politické uvědomění – svým dílem propagoval myšlenky anarchismu, zkoumal historii ukrajinského moderního projektu a levicového politického myšlení. K médiím, s nimiž pracoval, patřila grafika, malba, street-art, performance a text.

Po započetí ruského vpádu Davyd Chychkan, který v té době už byl známým umělcem, odmítal pozvání mezinárodních institucí a zásadně odmítal opustit Ukrajinu, byť i jen dočasně. V roce 2024 dobrovolně podepsal smlouvu s ukrajinskými ozbrojenými silami a nastoupil k minometné baterii pěší roty 241. kyjevské brigády. Po roce bojů na frontě padl. Stalo se to 10. srpna roku 2025 v Záporožské oblasti poblíž vesnice Orichiv.

Davyd Chychkan žil a pracoval v Kyjevě, kde se v roce 1986 narodil v rodině umělců Teťany Illjachové a Illji Chychkana. V umělecké dynastii Chychkanů Davyd nebyl prvním vojákem. Jeho pradědeček Leonid Chychkan, zasloužilý umělec a pedagog Kyjevské akademie výtvarných umění a architektury, bojoval ve druhé světové válce, z níž se vrátil s vyznamenáními. Jeho díla, která se nacházela v Chersonském oblastním uměleckém muzeu, v roce 2022 ukradli Rusové.

Díla Davyda Chychkana se nacházejí v muzejních a soukromých sbírkách na Ukrajině i v zahraničí, zejména v Národním uměleckém muzeu Ukrajiny, v budapešťském Ludwigovu muzeu, či v muzeu moderního umění v Antverpách.

K Davydovým projektům patří ilustrované vydání Zákona o přestupcích (Administratyvnyj kodeks Ukrajiny, nakladatelství Osnovy, 2017) a série nástěnných maleb, takzvaných murálů, na válečná témata v Záporoží (Hlavní vlakové nádraží, 2023) a Užhorodu (sídliště Radvanka, 2022), která vznikla ve spolupráci s Mykytou Kravcovem.

text: Hanna Tsyba

Texty k této výstavě se více podobají vyprávění příběhů než teorii umění. Jsou období, kdy životní příběhy a zážitky umělců mohou říct víc než analýza jejich tvorby.

Společnými rysy vybraných umělců jsou těsné propojení jejich tvorby s jejich vlastním životem, empatie k utrpení druhých a humanismus. Ačkoliv v současné Ukrajině je celá řada výrazných umělců, kteří se rozhodli vyměnit štětec za zbraň, my jsme mohli vybrat jen omezené množství. Většina z vybraných autorů se ztotožňovala spíše s levicí a jejich pohnutky zapojit se do obrany nesouvisely pouze s nacionálním cítěním. Pokusíme se pochopit jejich motivaci. Válka v jejich dílech nepůsobí v žádném případě hrdinsky ani romanticky. Nepatří (nepatřili) k obdivovatelům armády a hrubé síly a jako každý umělec si cenili osobní svobody, které se musíte vzdát, pokud chcete být užiteční pro větší celek (armáda nebo dobrovolnické hnutí).

Alina Yakubenko, intermediální a hudební umělkyně, se po začátku plnohodnotné invaze vrátila k opuštěnému médiu kresby. Velmi bezprostředně a expresivně popisovala své zážitky ze začátku války i na sociálních sítích. Zapojuje se do dobrovolnické činnosti. Její kresby byly k vidění v Praze na výstavě „Bolest těch druhých“, (2023, DOX), kde byly prezentovány spolu s díly Francisca Goyi a Otto Dixe. Vyznačují se podobnou naléhavostí a přímočarostí.

 

Narodila se v Kyjevě. Vystudovala filmovou a divadelní fakultu Kyjevské akademie výtvarných umění a architektury. Působí ve sféře moderního umění a ve své tvorbě spojuje malbu, video, instalaci a fotografii. Zkoumá témata kolektivní paměti, války, traumatu a interakce člověka s prostorem a společností. V roce 2015 byla kurátorkou vinnycké výstavy Nad Bohom (Nad Bohem), která dala vzniknout interdisciplinární iniciativě DE NE DE (Sem tam někde). Tato výstava se stala výchozím bodem v procesu práce s veřejným prostorem, ochrany sovětských památek a kritického přístupu k politice dekomunizace. Od roku 2016 skupina DE NE DE působí v regionech východní Ukrajiny, zejména v Doněcké a Luhanské oblasti, kde spolupracuje s vlastivědnými, uměleckými a historickými muzei. Iniciativa se za pomoci moderních umělců, kurátorů a muzejních pracovníků snažila vytvořit horizontální sítě spolupráce mezi místními komunitami a kulturními institucemi. Do roku 2022 Alina Yakubenko vystupovala také jako hudební skladatelka a DJka. Po započetí plošné invaze se věnuje různým podobám dobrovolnictví – pomocí civilistům ve frontovém pásmu počínaje a podporou ukrajinských vojáků a levicových aktivistů, kteří se podílejí na odporu, konče.

Organizuje evakuace, shání humanitární i technické zdroje, a také koordinuje iniciativy na pomezí kultury a občanského aktivismu. V návaznosti na tradice DE NE DE také v rámci iniciativy Muzeum otevřeno na rekonstrukci spolupracuje s Leonidem Maruščakem a pomáhá evakuovat muzea z oblastí, kde probíhají boje.

Ten příběh se přihodil v roce 2025. Vyprávím v něm o dvou blízkých lidech, kteří už nežijí. V roce 2025 jsem se vydala do Družkivky – válkou těžce poznamenaného města u Kramatorsku, kde v té době žili skoro samí vojáci. Mí přátelé z Centra rozhodovacích procesů tam pořádali akci pro levicové aktivisty a vojáky. Místo, kde mělo setkání probíhat, bylo fakticky dobrovolnickým štábem, jeho umístění muselo zůstat v tajnosti. Večírek byl oficiálně zrušen z obav, že dojde k zásahu nebo k úniku informací. Sešli jsme se ale i tak. Byli tam novináři, muzikanti i umělci – včetně Davyda Chychkana, minometníka a výtvarníka, který později padne. Pro mě to byla možnost uvidět své přátele, byť za doprovodu nepřátelské palby.

 

 

Dlouho jsem nemohla najít správný dům, pletla jsem si ulice a už jsem propadala panice. Když jsem se tam konečně dostala, ukázalo se, že uvnitř panuje vřelá, takřka domácká atmosféra. Ve starém třípokojovém bytě byla spousta lidí, starý gramofon, projektor a na posteli kytara. Kuchyně byla taky přeplněná. Uložili mě na pohovce se dvěma děvčaty, ale byla jsem tak rozrušená, že jsem toho moc nenaspala; ve vedlejším pokoji spal polský kameraman Janusz a jeden muzikant z Kyjeva.

 

 

Druhý den ráno jsem měla vyrazit s Davydem do města, ale jeho jednotka nečekaně změnila místo dislokace. Dům, kde bydleli, toho dne dostal zásah. Chtěla jsem zůstat ještě pár dní, když vtom mi zavolal táta: „Alino, jsem zrovna u tebe.“ Nejdřív jsem myslela, že mluví o Kyjevě. Jenže on pokračoval: „Padesát kilometrů od tebe.“ Ukázalo se, že spolu s přítelkyní mého bratra vezl na frontovou linii krev. Domluvili jsme se, že si dáme sraz před pizzerií Celentano, jedinou, která ještě zůstala otevřená. Byl strašně unavený, osmačtyřicet hodin nespal.

 

 

Cestou měl vyzvednout rodinu z Selydova – města, kde Rusové už hodně místních zavraždili. Byl to manželský pár, který tam zůstával kvůli svému zvířecímu útulku: nechtěli opustit psy a kočky. Pak tam ale dopadla raketa, která jim zničila dům i auto. Týden trčeli ve sklepě bez vody a jídla, a když pochopili, že pomoc nepřijde, rozhodli se, že odejdou sami. Nemohli jsme pro ně zajet, město už bylo okupované. Šli šest kilometrů přes pole s pytlem věcí a kočkou, která běžela za nimi. Když jsme k nim přijeli, muž s šedým plnovousem držel tu kočku v náručí a pořád opakoval: „Ona šla sama. My za nic nemůžeme. Prostě tam nechtěla zůstat.“

 

 

Samozřejmě jsme je vzali i s tou kočkou. Cesta byla samá díra a táhla se podél hranice, za níž byli Rusové. Tu cestu mi ukázal Google. Najednou se nad auto zavěsil dron. Táta hned poznal, že to je bojový typ. Několikrát klesl až úplně dolů, prohlížel si nás, nakonec ale odlétl. Buď jsme měli štěstí, nebo se rozhodl, že civilisté s kočkou mu za raketu nestojí. Dovezli jsme je do Pavlohradu a nechali je tam v malém domku u řeky, který zdědila bratrova přítelkyně. Pak jsme odjeli domů.

Za měsíc odešel můj otec. Dostal infarkt. Za tři měsíce zemřel Davyd Chychkan. Zabili ho Rusové.

 

 

Válečné zkušenosti často zcela změní přístup autora k umění, bezprostřední artikulace prožívaného se stane důležitější než světový diskurz a snaha být aktuální.

Mnoho ukrajinských umělců se vrátilo k médiu kresby, díky kterému mohou rychle a účinně zachytit dramatické okamžiky. Zmíníme například Bohdana Sokura (který dobrovolně narukoval), Kinder Album, Ihora Huseva, Ingu Levi, Serhiie Maidukova a také další zde představenou autorku, Marharytu Polovinko.

 

 Marharyta Polovinko se narodila roku 1994 v Kryvém Rohu. Studovala nejprve na střední umělecké škole v Dnipru, poté na Kyjevské akademii výtvarných umění a architektury, kterou dokončila v roce 2019.

Od roku 2022 se Marharyta věnuje dobrovolnictví: nejdřív zachraňování zvířat v zatopené oblasti na Chersonsku, potom převážení zraněných vojáků do bezpečí. V roce 2024 vstoupila do řad ukrajinských ozbrojených sil a stala se operátorkou dronu. V roce 2025 padla v boji na východě Ukrajiny.

Její nejintenzivnější tvůrčí období přišlo po roce 2022. Marharytina díla z tohoto období, to jsou bloky a sešity s obrázky či texty, cyklus maleb vlastní krví, a už navždy nedokončená série tužkokreseb Andělé, jejichž počet se měl rovnat počtu dětí, které padly za oběť válce. Vrchovatě naplněné období, pocit, že konečně našla smysl, bezpočet prací, hojný pramen, proud. Kvůli dobrovolnictví a vstupu do armády ale měla na uměleckou práci čím dál méně času. Válka jí poskytovala témata a energii k tvorbě, současně ji však připravovala o samu fyzickou možnost tvořit. Vtahovala ji do sebe, stavěla před ni nové a nové výzvy, zvyšovala sázky. Marharyta zůstala věrnou sama sobě a došla až na konec této cesty. To, co začínalo jako umění, pokračovalo v podobě životní praxe, která nabývala na intenzitě, vedla ke krajnímu riziku a definitivní odpovědi. Krátký a strašlivým způsobem přerušený životopis. Část nového ukrajinského kánonu, v němž příběhy cílevědomě míří k násilnému konci, a v celku „národního uměleckého dědictví“ zaujímá to nepřítomné, přerušené a zabrané neméně podstatné místo než dochované a fyzicky přítomné.

text: Nikita Kadan

Válku zažila skutečně na vlastní kůži. Sebepoškozování a malování vlastní krví jí pomáhalo vyrovnávat se s traumaty, které zažila. Její kresby mají neuvěřitelnou sílu výpovědi, svědčí o velké míře citlivosti a hloubce prožitku. Smrt vídala pravidelně na vlastní oči, v jejích kresbách se objevuje v podobě kostry bloudící po světě – tak, jak ji lidstvo zobrazuje už po staletí. Důležitou vlastností krve jako malířského materiálu byla pro Marharytu i její schopnost postupně vymizet. Přála si, aby podobně vymizely i všechny zlé vzpomínky. Zemřela na bojišti letos na jaře.

Více informací o tvorbě Marharyty Polovinko můžete zhlédnout zde.

Sashko Protyah je dokumentární filmař z Mariupolu a člen spolku Freefilmers, který deklaruje jako svoje cíle odpor vůči koloniálním politikám; horizontální spolupráci, podporu znevýhodněných a diskriminovaných komunit; filmy maximálně pozorné a citlivé k realitě, jejichž zacílením je život člověka a boj za rovnost a svobodu; a rozšíření nezávislé kinematografie a iniciativ zdola v politickém umění.

Po začátku plnohodnotné invaze těsně spolupracuje s dobrovolníky, kteří vyváželi lidi z obléhaného Mariupolu, a natočil o nich film „My favorite job“.

 

Sashko Protyah je filmový režisér a aktivista z Mariupolu v Ukrajině. Je spoluzakladatelem Freefilmers, kolektivu umělců a filmařů. Ve svých filmech se zabývá tématy paměti, odlišnosti a odcizení. V současné době se Sashko věnuje především dobrovolnické činnosti pro vnitřně vysídlené osoby a ukrajinskou armádu. Pracoval také na sérii rozhovorů s ukrajinskými antiautoritářskými bojovníky, projektu realizovaném Freefilmers ve spolupráci s Solidarity Collectives.

 

Rozhovor se Saškem Proťahem (Sashko Protyah) z Freefilmers

Jak válka změnila tvou uměleckou praxi?

V první řadě většinou nemám na žádné umění náladu. Řekl bych, že ta hlavní umělecká praxe teď je přežívání, spolupřežívání, protože to není individuální úkol.

Jsi členem kolektivu Freefilmers, jaký je váš základní cíl? A v čem podle tebe tkví hlavní výhoda kolektivní práce?

Původně nás nejvíc zajímaly opuštěné baráky, průmyslové památky, všechno to, co bylo periferní a marginální. Dali jsme se dohromady, protože jsme východní Ukrajinu viděli jinak, než bylo v mainstreamu běžné. Máme upřímně rádi všechna ta drsná města, step, remízky a haldy. Kolektivní práce mi poskytuje pocit solidarity, vzájemného respektu, každodenní empatie a podpory. Současně to je neustálý proces dialogu/dialogů, jak by se to dalo udělat lépe, přesněji, srozumitelněji. V určitých momentech jsou některá rozhodnutí, třeba ohledně střihu, přesto individuální, ale ve většině situací se snažíme fungovat horizontálně.

Dobrovolnictví se pro tebe stalo součástí tvé práce. Co tě k tomu vedlo? A jak se ti daří spojovat práci uměleckou s tou humanitární?

Odjel jsem z Mariupolu posledním vlakem. O několik dní později bylo spojení s městem přerušeno. Našel jsem útočiště v Záporoží, zhruba 40 kilometrů od fronty. Nejdřív jsem začal pomáhat řidičům a řidičkám, kteří jezdili zachraňovat lidi na okupované území. O tom taky vlastně je film My favourite job (Moje oblíbená práce, 2022). Na jaře 2022 jsme si mysleli, že naším nejdůležitějším úkolem bude psychologická a zdravotní rehabilitace těch, kteří přežili blokádu a pád Mariupolu. Už v červnu ale bylo zřejmé, že síly je třeba soustředit na pomoc vojákům. Protože dětskými hračkami a sladkostmi se vpád ruských fašistů zastavit nedá. Když nepomůžeme vojákům teď, zítra se už pro zmrzačené a osiřelé ukrajinské děti nenajde dost hraček v celé Evropské unii. Hodně teď pomáháme zdola organizovaným dílnám, kde se opravují a montují drony, na 3D tiskárnách tisknou náhradní díly a pletou maskovací sítě. Financujeme je z peněz, které se vyberou během solidárních projekcí. Když máme granty na humanitární činnost, v první řadě pomáháme osvobozeným vesnicím se zdravotnickým a stavebním zařízením. I dobrovolnictví se dá dělat tvůrčím způsobem, proč by ne. Některé naše dobrovolnické zážitky se dostanou i do našich filmů. Julija Appen chystá celovečerní projekt o romských ženách na Zakarpatí a krátký film o pletení maskovacích sítí. Podle mého názoru to jsou velice poetická díla.

 

 

Pocházíš z Mariupolu, který je teď okupovaný. Jsi ve spojení s příbuznými? Můžeš popsat, jak vypadá okupace a co to pro místní znamená? Jaká byla tvoje osobní zkušenost?

Skoro všichni mí přátelé z města odjeli. Mám jenom přibližnou představu, jak okupace vypadá. S těmi, kteří zůstali, si píšu přes skryté chaty. Vím, že už jenom to, že člověk má na telefonu Signal nebo WhatsApp, ho může dostat do pořádných problému, včetně zatčení. A telefon ti na ulici můžou zkontrolovat kdykoliv. Jaké je pozadí ruských projektů rekonstrukce města, o tom si může každý zájemce přečíst investigaci na našich stránkách Mariupolský park paměti:

 https://www.mariupolmemorypark.space/en/library-en/with-bricks-not-bombs-en/ 

Může být umělec za války nějak užitečný?

Přijde mi, že užitečný být můžu, když nezůstanu jenom umělcem. Nebo když své umělecké síly zaměřím na maximálně reálné a konkrétní věci. Aby někdo přežil, aby bylo víc podpůrných kontaktů. Pro projekt Kolektivů solidarity jsem stříhal několik rozhovorů s vojákyněmi. Prostředky vybrané na našich projekcích jdou na armádu, zdola organizované dílny a rekonstrukci. Kvůli zdravotním problémům jsem byl od vojenské služby osvobozen, ale snažím se zapojit do odporu, jak to jen jde. Jestli může být odpor proti ruskému vpádu umění, to je otázka, na niž neznám odpověď. Víc se teď soustředím na jiné věci.

Zhanna Kadyrova

  Zhanna Kadyrova je momentálně nejznámější ukrajinská umělkyně, která od začátku celoplošné invaze velmi aktivně podporuje přátele na frontě. Většina jejích bývalých spolužáků bojuje a Zhanna jim pomohla zabezpečit všechno potřebné vybavení. Díky své známosti a vlivu může obstarat znatelnou pomoc. V roce 2024 proběhla v Rudolfinu její sólová výstava.

 

Natalka Diachenko

 

Natalka Diachenko je umělkyně, fotografka a režisérka. Žije a pracuje v Kyjevě. Od roku 2016 se podílí na umělecké iniciativě DE NE DE (Sem tam někde). Je spoluzakladatelkou spolku Muzeum otevřeno na rekonstrukci a sociálního projektu Fotoateliér zázraků Dany a Natalky, který poskytuje pomoc lidem v těžkých životních situacích. Věnuje se tématům paměti, války, památek, lokální historie a archivace.

 

Screenshoty z připravovaného filmu Zhanny Kadyrové a Natalky Diachenko Dočasně přemístěné osoby :

 

Dokumentární video z konce srpna 2024 Natalky Diachenko a Zhanny Kadyrové zobrazuje demontáž a převoz sochy jelena z městského parku v Pokrovsku v Doněcké oblasti do Vinnycji na západě Ukrajiny. V roce 2024 se kvůli rychlému posunu fronty evakuovala většina obyvatel města. Zhanna Kadyrova, autorka sochy, se rozhodla evakuovat i své dílo – jelena stylizovaného do origami. Během procesu deinstalace kamera zachycuje zvědavé kolemjdoucí, kteří netuší, kam sochu vezou. Všichni ale ví proč. Válka se natolik přiblížila, že nikdo nemyslí na nic jiného než na to, zda už odjíždět, nebo ještě chvíli počkat. Video nazvané IDP odkazuje právě k problematice vysokého počtu uprchlíků, kteří kvůli probíhajícím bojům nebo nebezpečí ostřelování odjíždí do bezpečnějších částí Ukrajiny.

Socha jelena vznikla na podstavci, který tu zůstal po demontovaném vojenském letadle ze sovětské éry.

 

 Dana Kavelina (nar. 1995 v Melitopolu, žije ve Lvově) se věnuje především animaci a videu, ale také instalacím, malbě a grafice. Vystudovala grafiku na Národní technické univerzitě na Ukrajině. Její díla se často zabývají vojenským násilím a válkou z pohledu oběti jako politického subjektu, ale také vzdáleností mezi historickým a individuálním traumatem, pamětí a zkreslením. 

Její film Letter to a Turtledove z roku 2020 zakoupilo Muzeum moderního umění v New Yorku a byl uveden na výstavě Signals: How Video Transformed the World. Její díla byla vystavena v rámci The Kyiv Perennial ve Vídni, 60. benátském bienále, MHKA Antverpy, festivalu steirischer herbst 2022 a 2023 atd. Je držitelkou hlavní ceny 7. ročníku PinchukArtCentre Prize a finalistkou Future Generation Art Prize 2024.

 

Dana Kavelina nám ukazuje trochu jiný pohled na postavu vojáka na frontě.

V animovaném videu “Such a Landscape“ sledujeme muže, jak se prochází ulicemi Kyjeva. Mraky, visící nad ním, k němu natahují ruce. Stejné ruce později muže vhodí do přistavené dodávky a někam jej odvezou. Jedná se o metaforu branné povinnosti, která se vztahuje na všechny ukrajinské muže ve věku 25–60 let. Kavelina se vciťuje do postavy muže, který je odveden na frontu. Všichni mu děkují za jeho službu, kterou si nevybral. Jedná se o nabourání běžného narativu o vojákovi jako statečném hrdinovi – místo toho je nám prezentován jako běžný člověk, který se stane obětí historických událostí.

 

Po další letní ofenzivě ruské armády se mé rodné město v srpnu 2025 stalo novým směrem fronty – pojem Dobropillský směr už je slyšet v televizi i rádiu. 

Právě z této lokality byly některé již ztracené snímky. Postup prvních diverzních skupin ruské armády byl sice během pár týdnů odražen, město se ale stalo pravidelným cílem ostřelování, včetně okresní nemocnice. Při mé poslední návštěvě rozbitých ulic města v Doněcké oblasti, ve kterém před velkou válkou žilo 30 tisíc obyvatel, mě do očí udeřila jeho vylidněnost. V ulicích, kde ještě loni v srpnu chodili na směny do dolů horníci a s invazí nově i hornice, se najednou povalují trosky sebevražedných dronů a suť z čerstvých zásahů obytných panelových domů. Jsme tady ve třech, s přítelem Lukášem a naším kamarádem Jonaszem, filmařem z Polska. Kolem nás běhají kdysi domácí zvířata, která teď hledají jakýkoliv lidský dotek. U vývodu vodovodní trubky pod rozbitými okny domů holubi pijí poslední zbytky vysychající vody. Přehrada, jež zásobuje celé okolí, je teď rozbombardovaná a přilehlá vesnice už padla do okupace. Ve městě už tak žádná voda nepoteče. Je tu naprosté ticho, které jen občas proráží zvuky dělostřelectva a minometů. Ukrajinských i ruských.

Před výjezdem blíž k frontě jsme dlouho diskutovali, zda skrýt své neprůstřelné vesty s nápisem PRESS pod mikinami, nebo být viditelně označení. Mezi reportéry se teď často mluví o tom, že mít označení novináře je mnohem větší riziko. Modré novinářské vesty tak reportéři čím dál častěji mění za méně vyčnívající černé kusy. I my jsme vybrali černou, nakonec jsme se ale rozhodli mít velký nápis viditelně.

Zatímco fotím záběr spálených růží na pozadí urvaného střešního plechu, přichází k nám pomalým tempem paní s kolem, které má místo berličky. Ptá se, která organizace jí přijede opravit rozbitá okna po ostřelování a kdy už tady budou. Abychom nekrčili rameny, hledáme telefonní číslo jedné z takových organizací. Opakujeme nejčastější „mantru“ o tom, aby odjela, dokud to jde. Až moc dobře totiž víme, že do takto nebezpečného místa dobrovolnictvo s dřevotřískovými deskami a nářadím už riskovat svůj život nepřijede. Fronta se tady po dlouhém období klidu posunula příliš rychle. Jedinou odpovědí je v tomto případě evakuace. Lidé staršího věku ale opouštět své domovy nechtějí. Mají strach. Finanční pomoc vnitrostátním uprchlíkům je tak nízká, že sotva vystačí na jídlo. Najít si bydlení je pro důchodce téměř nemožné a čeká je jen provizorní azylový dům. Ceny například ve Lvově vzrostly natolik, že by za měsíční nájem garsonky vnitrostátně přemístěná osoba musela zaplatit v průměru osm a půl měsíčních dávek podpory pro uprchlíky. Důchody zůstávají na výši z doby před totální invazí. Evakuace do zahraničí s upadající mezinárodní podporou už nepřichází v úvahu. Zatímco nám tyhle myšlenky bezmoci běží hlavou, paní, která stojí před námi, popisuje moment výbuchu v jejím paneláku. Otírá si z očí slzy, ale odjíždět nikam nechce. „Budu tu až do samého konce,“ zakončí tou nejčastější větou.

Naše poslední zacházka vede ke křižovatce s jediným semaforem ve městě, na níž stojí ohořelá dodávka. Naproti na rohu koukáme na zbytky pizzerie, kde hojně posypávali pizzu koprem, i kdybyste proti tomu protestovali. Za námi jsou rozbité dveře do hlavní kanceláře Dobropillských uhelných dolů, státního podniku, díky jehož činnosti městečko tepalo životem. Skrz rozbitá okna vidím srolované koberce a židle poskládané jako před stěhováním. Možná se nevešly do auta, a teď zůstanou pod sutinami. Doly zůstaly na místě, ale některé vybavení se ze šachet stihlo v posledním půl roce evakuovat do dolů ve Lvovské a Volyňské oblasti. Ačkoliv i tyto procesy provázela menší korupční kauza, část pracovnictva dostala pracovní místo na těchto západoukrajinských dolech.

Chci ještě naposledy vykouknout na svůj oblíbený panelák s obrázkem slunečních paprsků vyskládaným z různobarevných cihel. I když jsou ruské drony nad hlavní trasou nejnebezpečnější a my se musíme vrátit k autu oklikou, na okamžik jsem si ho prohlédla – tehdy tam ještě stál bez zásahu.

 

Během této války jsme svědky opakovaných útoků ruských sil na ukrajinská muzea, školy a další kulturní instituce a vykrádání muzejních sbírek na okupovaných územích. Ironií osudu je, že mezi jinými díly byly z Chersonského muzea odcizeny i díla Davydova pradědečka Leonida Chychkana.

Proto věříme, že je třeba umění ukrajinských autorů chránit a dávat jim prostor k prezentaci. Umělci a umělkyně jsou schopni se organizovat a výtěžek z prodejů děl posílat na potřeby armády i zasažených civilistů – jako v případě Zhanny Kadyrovy. Věnují své znalosti a praxi na podporu jiných dobrovolnických kolektivů – jako Sashko Protyah z Freefilmers. A jako spousta jiných civilistů vstupují do obranných složek, aby se stali vojáky a bránili právo na existenci Ukrajinců a Ukrajiny. Jejich zkušenost je cenná a těžko přenositelná, proto je třeba nacházet pochopení a empatii ke všem, kdo zažili invazi. Sdílet zkušenosti a nacházet nové perspektivy je v době války důležité, stejně jako archivovat a opatrovat umění z okupovaných a ohrožených území.

autorky průvodního textu: Alice Nikitinová & Polina Davydenko

 

 Sbírka na léčbu Heorhiye Ivanchenka 

 The Kyiv Independent o cílených utocích na novináře a evakuační týmy

 Resistance Support Club web

 Resistance Support Club instagram