Co nás nutí neustále promýšlet práci a její hodnotu? Skutečně je práce cestou k naplnění sebe sama? Může být možností, jak se přiblížit k věčnosti? Podobné otázky otevřela výstava sochaře Martina Piačeka.
Byla koncipována jako mřížka, do které jsou usazeny stopy jeho pracovního procesu: opracované sochařské objekty, materiálové polotovary i pracovní odpad. Z fyzicky a časově náročně opracovaného kamene vystupují citace popkultury, historismů nebo pozdní moderny. Jakoby nahodile, ale symbioticky se zde propojují vizuálně povědomé motivy, jež nás upomínají na naši vlastní kulturní paměť. V polotovarech a pracovním odpadu najdeme odkazy na nový materialismus v jeho zrovnoprávňování člověka a hmoty coby plnohodnotné aktérce tvůrčího procesu. Práce zde není jasnou a konzistentní hodnotou, ale proměnlivou veličinou, kolem níž krouží naše úvahy o vlastní smysluplnosti a hodnotě. Proměnlivé jsou stejně tak i konotace, které si spojujeme s prací uměleckou, manuální nebo rukodělnou, s kolektivní praxí nebo individuálním výkonem. Ze všech specifických subkategorií pak vyvstává společná snaha pochopit sebe sama ve vztahu k práci. Nabízí se odkaz na Foucaultovu subjektifikaci hodnoty práce, což znamená, že jedinec není jen vykořisťovaný nebo oceňovaný systémem, ale sám se stává aktivním nositelem a producentem hodnoty – skrze své tělo, čas nebo schopnosti. Práce, jejíž hodnota je především subjektivní a jež představuje cestu k naplnění sebe sama, se ale současně stává pastí sebeprekarizace a pochybností. Může stejně tak přinášet klid a jistotu jako sebezničující nároky na dokonalý, stále se zlepšující výkon. A je to právě umělecká práce, v níž se tyto krajní polohy mísí s obzvláštní záludností. V pozadí tu ještě figuruje kulturní konstrukt maskulinity apelující na sílu, zručnost a sebepřekonání, jež domodelovávají hodnoty té skutečně “opravdové práce”. Jsou to kontinuitní prvky Piačekovy umělecké činnosti, která se věnuje identitárním otázkám, stejně jako vizuální reprezentaci moci spojené právě s maskulinitou. Namísto Štefánika se ale do popředí dostaly úlomky kamene, které zůstaly ležet v dílně pod opracovanou sochou.
