Instalace v ústeckém Domě umění je tvořena lightboxy, velkoformátovými fotografiemi, fotografiemi na skle a videem. Mísí se zde převzaté a upravené fotografie s autorskou digitální kresbou, zcela konkrétní výjevy s těmi abstrahovanými.
Thýn do jednoho výsledného obrazu spojuje na první pohled rozdílné scény, které si ale po hlubším zkoumání dotýkají podobných otázek. Nesení bezvládného těla, kudlanka požírající motýla, zvídavý dotek do otevřené rány, nekonečno, plameny, erupce, strach. V pomalém plynutí velké masy ledovcové vody tak můžeme přemýšlet: Má naděje svou konečnost?
V dřívějších cyklech pracoval s odkazem významných postav sochařství minulého století, kdy dané sochařské dílo užíval jako předlohu či výchozí bod pro testování hranic fotografie. Víceexpozicí Gutfreundových kubistických soch zkoumal motiv prostoru a abstrakce. Spolu s díly Aliny Szapocznikow přemýšlel nad fyzickým (dá se říct zraňujícím) zásahem do plochy snímku i vztahem této plochy a komplexnější, sochařsky budované instalace. Jindy do fotografie maluje, přidává text, chirurgicky do ní řeže, vrství materiály atd.
V posledním z těchto cyklů vycházejícím z dialogu s Hanou Wichterlovou umělec více experimentoval s bezprostředností. V přefocování sochařského vzoru i v následné postprodukci se nesvazuje jedním, předem daným pravidlem: „sochá“ fotografii. Pomyslně ji zbavuje určité rigidnosti, neschopnosti uměleckým gestem do ní promítnout momentální rozpoložení. Jednoduše řečeno, spontánně reagovat na to, co se zrovna v obrazové ploše děje.
Nedávné série s chytlavými názvy LOVE LIFE a UGLY NOW zrcadlí autorovo rozčarování z tíživého globálního dění. Navazující MOTÝL NADĚJE v ústeckém Domě umění téma rozvíjí skrze soubor nových děl kombinujících fotografii na skle, lightboxy a video.
Ve změti informací a událostí, které ovlivňují naše životy, se člověk těžko rychle zorientuje. Je potřeba si vytvořit svůj vlastní systém, do nějž budou informace zapadat a jejich interpretace nám bude dávat v delším časovém horizontu smysl. Pro Jiřího Thýna je systém tvořen obrazovým materiálem, buď osobním nebo převzatým. Ten vkládá do myšlenkového terénu a postupnou prací a soustředěním nachází určité pojítko, jímž zpracovává osobní pocity a nálady založené na celospolečenském dění.
V nových Thýnových pracích pomyslně vítězí konečnost smrti: v plamenech, v suti, pod vodou, ve spárech umělé inteligence. Ale v každém novém výjevu jako by nemohl setřást určitou formu naděje, kterou si v sobě nese a kterou nám skrytě v instalacích předkládá.
