Pod maskou maskulinit

Motiv masky zde figuruje ve třech rovinách. První rovinou je maska neviditelnosti maskulinit. V naší kultuře funguje tradiční maskulinita jako neviditelná norma, od níž se odvozuje vše ostatní. Představa zdravého, bílého, mocného, bohatého, cisheterosexuálního muže tak stojí na vrcholu pomyslné hierarchie hodnoty bytostí. Ostatní lidé – ženy, queer, ne-bílí, chudí nebo postižení lidé (a tedy i tací muži) – jsou pak umisťováni pod něj, někam mezi tento ideál muže a ne-lidská zvířata, což je zřejmé třeba na celé historii otroctví, rasismu, kolonizačních praktik, válčení, ableismu, sexismu, queerfobie nebo masného průmyslu a upírání práv různým skupinám obyvatelstva či živočichů.

Jiným názorným příkladem může být pole lékařství, kde je také bílý cis muž vnímán jako modelový člověk. Až do renesance neexistoval například anatomicky přesný popis vulvy, protože byla chápána tehdejšími chirurgy jako „trochu jinak uspořádaný penis“. I dnes v lékařství figuruje bílé cis mužské tělo jako norma při testování léků, vlivem čehož nebývá většinou zohledněno, že na různá těla mají léky jiné vlivy a vyžadují odlišná dávkování. Muže jako obecný ideál vnímala i Freudova psychoanalýza, která ženu definuje v protikladu k mužství jako někoho, kdo nemá penis. Jako určující moment ženské psychosexuální formace pokládá pak Freud pocit méněcennosti plynoucí ze „závisti penisu“.

Motiv zobecnění muže nalezneme i v kulturním průmyslu, kde ve videohrách, memech, filmech nebo knihách převažují mužské postavy, protože je dle studií pro většinu lidí snazší ztotožnit se s tímto „obecným člověkem“, než jen „(pod)druhem člověka“, jak bývá vnímána žena.

Ironií této roviny maskování maskulinity je skutečnost, že je maskulinita vždy všem na očích. Ideální muž je tak moc zobecněn jako model člověka nebo živoucí bytosti celkově, že muži už často nejsou chápáni jako konkrétní a rozmanité druhy tvorů, kterým se lze také v rámci zkoumání kultury věnovat. Téma maskulinit(y) je tedy v určitém smyslu „průhledné“ – neustále nahlížíme neviditelně skrze něj a jeho prizmatem. Prvním krokem v reflexi maskulinit a androcentričnosti (kulturního soustředění se na muže) je tedy uvalit na ně takovou pozornost, která by je nebrala jako „objektivní“ či základní model zkušenosti, ale jako jeden z druhů zkušenosti, a sejmout tak maskulinitám masku neviditelnosti a samozřejmosti.

Maska sebezrady

Druhou rovinu masky maskulinit(y) ukazuje bell hooks, která ji popisuje jako „první akt sebezrady“, do něhož jsou kluci pod vlivem patriarchální maskulinity nuceni. Jsou (jsme) vedeni maskovat své emoce, radosti, potřeby; odcizit se od svého vnitřního já výměnou za masku zdánlivé síly, moci a nezávislosti – což v realitě však spíš vede ke vzteku, frustraci a izolaci. V rámci výstavy pod tuto masku nahlížíme v kontextu internetu, který umožňuje zvrat – ony potlačované tužby zde lze projevovat a naplňovat. Ať už jde o anonymní „mužská“ fóra hlásající pochybné názory, seznamovací platformy, pornostránky či AI „svlékací“ aplikace, ukazujeme, jak pokřivené mohou tyto tužby být při jejich dlouhodobém nenaplňování a záměrné manipulaci ze stran sociálních sítí a technologických platforem.

Stejně tak ale nabízíme pohled opačný: v skrytu, pod maskou, se mohou odehrávat příběhy sdílení a otevřenosti. Internet umožňuje výměny pocitů, strastí s vlastním tělem či momenty společné zranitelnosti a ohledávání sexuality a hranic svého genderu. Když se společnost nedívá a zvládnu se nesoudit, nemusím hrát divadlo, kostýmy lze odložit. Pak je načase volit pozitivní cesty k odčinění oné prvotní sebezrady.

Jeden z pramenů takzvané krize maskulinity tak hledáme na poli touhy a tělesnosti – u nenaplněných vztahových a sexuálních představ mladých mužů brouzdajících internetem (díla Arvidy Byström a Davida Výtiska ), u frustrace vyvolané rigidními požadavky na mužská těla a projevy sexuality ( Joshua Citarella , 4ra 4ra , Jan Rajmont ) a u tlaku na boj o fyzické či ekonomické přežití, v němž maskulinní existence tradičně nacházela svou hodnotu, ať už šlo o boje skutečné či jen domnělé ( Michał Dobrucki , Alexander Takáč ).

Věříme, že ona krize maskulinity ve velkém pramení i z nenaplněné patriarchální potřeby moci nad feminími či feminizovanými těly – ženami, kvír a trans lidmi či muži vnímanými jako méně maskulinní. Také na této naučené potřebě moci (sexuální, emocionální, ekonomické) maskulinita tradičně staví zdroj svého významu a sebehodnoty. Je načase najít zdroje jiné. 

Maska tradice

Motivací ke vzniku této publikace je vzestup konzervativních a reakcionářských tendencí v online prostoru, které volají po návratu k tradičním, silným mužským rolím jako řešení společenských výzev a potíží, jimž kluci a muži čelí. Skrze kreativní a kritickou práci chceme nabídnout alternativní pohled; přispět k pochopení příčin i důsledků onoho vábivého volání po zdánlivě hojivém „návratu ke kořenům“, který se v rámci svého „genderového realismu“ snaží vyrvat gender z jeho sociálních, historických a politických vazeb a skrze falešné zdání vědeckého či odborného diskurzu prezentovat určitý typ maskulinity jako „přirozený“ či „samozřejmý“.

K takto normativně „tradiční maskulinitě“ je vychovávána řada mužů, je od nich očekávána, svádí je k ní algoritmy a často jim chybí pozitivní podpůrné struktury, které by jim pomohly se z těchto vzorců vymanit. 

Jako by dnešní pojetí „tradiční maskulinity“ existovalo odjakživa, nebylo sociálně a historicky konstruované a nebyla maskulinita v různých obdobích a společnostech (například v období antického Řecka nebo středověkého Japonska) normativně charakterizována také tím, že muži mívali homoerotické vztahy s jinými muži. Tuto proměnlivost ukazuje i kontrast „tradiční“ maskulinity – která staví na patriarchálním ideálu galantního „gentlemana“ ochraňujícího svou milující rodinu – a ideologie současné manosféry, která ztělesňuje zase jinou maskulinní „tradici“ svým sexismem a pohrdáním ženami.

Naším záměrem je nejen zviditelnit a analyzovat tyto dynamiky „tradiční maskulinity“, ale také jejich kritikou posílit hlas těch, kteří usilují o otevřenější a inkluzivnější pohledy na maskulinitu a její místo v současné společnosti. Cílem Tématu je přispět do této důležité diskuze, která ve veřejném i uměleckém prostoru teprve začíná vznikat.

Publikace je tematicky propojena s výstavou Crying at the orgy v pražském prostoru SVĚTOVA 1 probíhající ve stejnou dobu.

I v publicistovi a umělci Ondřeji Trhoňovi spouští slovo „mužství“ rozličné pocity. Vzpomínky z tělocviku na základce, konfrontace ohledně jeho nalakovaných nehtů, doomscrolling toxickou maskulinitou či dojem, že ani dnes mu to mužství nijak zvlášť nejde. „Co to znamená být dobrým mužem či maskulinním člověkem?“ ptá se na úvod podcastu, který pro Téma zpracoval. Na pomoc si přizval kurátory publikace, Davida Laufera a Tomáše Samka, vystavujícího Davida Výtiska, editorky trans-žánrové antologie Proměny maskulinit Darinu Alster a Kaču Olivovou a umělce Jana Durinu.

Video A Daughter Without A Mother začíná v 9m:48s přednášky.

„Sex doll Harmony má AI hlavu, ale nemá robotické tělo. Tedy až na odnímatelnou vaginu s možností dosáhnout orgasmu dotykem či stiskem tlačítka. Ve své práci jsem nashromáždila více takových ‚panen‘. Jednu jsem získala z instalace a druhá, ta na videu, je vyřazená sex doll nalezená známým, kterou jsem zachránila. Koupila jsem taky jednu z druhé ruky, ta momentálně trčí v Americe. Po světě existuje řada případů, kdy jejich těla našli kolemjdoucí v lese a zavolali záchranku, protože si mysleli, že jde o člověka...“

Švédská umělkyně Arvida Byström dlouhodobě pracuje s ženskou technologizovanou tělesností a mužskými touhami – jednu dobu prodávala své falešné nahé snímky (generované umělou inteligencí a „svlékacímí aplikacemi“) mužským zákazníkům, kteří vyhledávali online konejšení a uspokojení, někteří si naopak stěžovali na nerealističnost prezentovaného těla.

Ve videu A Daughter Without A Mother a doprovodné přednášce se Byström ptá: Co může intimita s umělou inteligencí „naučit“ muže o sexualitě vůči ženám? Umožňuje jim bezpečně zkoumat potlačované touhy, nebo naopak posiluje sexistické představy o kontrole žen? Proč vnímáme rozdílné tabu vůči umělým penisům a umělým vaginám – když obojí jsou sexuální hračky? (ps: odpovědí je nejspíš odvěká historie mužského sexuálního násilí vůči ženám). Co se z uživatelů stane, když si mohou sice „koupit jakoukoliv chtějí“, ale tím víc se vzdalují lidskému kontaktu?

Video se zabývá rozdílnými zkušenostmi žen a mužů na online seznamkách. Ať už vlivem sociálních konstruktů nebo mechanik, na nichž jsou seznamovací portály stavěny, monetizují a zneužívají mužskou samotu. Takové působení seznamek Výtisk vnímá jako toxické – aplikace měly přece za úkol usnadnit nalezení lásky. Uživatelstvo má však pocit, že se vždy dá najít někdo lepší, obzvlášť když si připlatí za prémiovou verzi. Video se dotýká i extremistické incel subkultury. Incel je zkratka anglického spojení involuntary celibate, česky ‚nedobrovolný celibátník‘, a označuje skupinu lidí, které spojuje pocit zklamání, misantropie, misogynie a rasismus, protože za svou samotu viní ženy (a jejich údajné vysoké nároky na muže) a feminismus.

Ne každý osamělý mladý muž je ovšem misogynní incel, jak popisují zpovědi například na českém subredditu r/Czech: „Je mi skoro 29 a stále nic, ale nic na světě ze mě neudělá incela / redpilla nebo podobného zoufalce. Když už mám být loser, tak aspoň s nějakou hrdostí.“ Ostatně polovina českých mužů ve věku 18–25 nemá žádnou sexuální zkušenost, jak ukázal průzkum Czechsex. 

Mladí muži slýchají, že jsou díky patriarchátu králi světa. Jejich materiální i sociální realita však může ukazovat opak – za mladými ženami strádají ve vzdělávání i vztazích, v západních metropolích pak už i v uplatnění na pracovním trhu a výdělcích; a zároveň je na ně kladena vina i za existenci patriarchátu samotného. Z něj čerpají četná privilegia třeba v oblasti dopadu rodičovství na kariéru (přičemž pay gap se s vyšším věkem rychle vrací v prospěch mužů) či čelení sexualizovanému a reproduktivnímu násilí. Zároveň jsou i důsledkem patriarchálních struktur muži častěji oběťmi násilí obecně, vězeňského systému či bezdomovectví.

Bez pozitivních a progresivních podpůrných struktur z toho jen těžko vybruslí sami. Výsledná frustrace je spíš nažene do náručí manosféry, která zdánlivě nabízí příslib, že jejich šrámy zahojí. „Ale kluci tuhle podporu často nedostali. Nikdo jim moc neříká, že mají hodnotu i bez sixpaku na břiše, s pleší, špeky nebo bez drahýho auta…“ shrnuje @Konsent.

 Odkaz na český překlad eseje zde 

 Esej Joshuy Citarelly si lze přečíst i v anglickém originále 

„Experimentoval jsem se všemi technikami na ,zlepšení mužství’, které jsou populární na stránkách jako 4chan a Reddit a celou řadou dalších věcí na pomezí internetového folklóru a pseudovědy. Část z nich je docela reálná. To mě překvapilo. Posledních pár let jsem strávil sledováním radikálních internetových subkultur nalevo, napravo, nahoře, dole i stranou. Velkou část tohoto projektu tvoří oddělování absolutních nesmyslů od pravdy.

Například u Mewing (zatínání čelisti pro dosažení mužnějších rysů) se předpokládá, že se tím jen oblbují lidi, kteří jsou nesebevědomí a pravděpodobně finančně negramotní. Různá prodávaná ,kousátka’ jsou jednoznačně předražená, ale představa, že by se pomocí odporového tréninku nedala zvětšit velikost žvýkacích svalů a vytvořit tak chlapáčtěji pohledná čelist, ta je prostě jednoznačně nepravdivá. Já jsem to zkusil. A vypadám jinak. Lidé, kteří dělají Mewing, si pak někdy nechají do žvýkacích svalů aplikovat botox. V celé této gradaci zajímavých věcí jsou tak jádra pravdy, ale je tam také celá hromada debilních nesmyslů. Třeba opalování koulí je opravdu blbost.“

AI maskulinita a existencialismus ve věku subscription

„Ve světě, kde jsou city datovým tokem a vztahy závislé na měsíční platbě, přestává být láska záležitostí přirozeného výběru, stává se službou. ‚A.I. Dark Love‘ je víc než jen song; je to existenciální studie digitální závislosti, algoritmické intimity a syntetické maskulinity. Co se stane, když je tvůj crush kód? A co zbyde z lásky, když vyprší free trial?

AI boyfriend není jen fiktivní partner, ale archetyp novodobé posedlé lásky, yandere postava přepsaná do kódu, která tě miluje až do zničení… ale jen pokud zaplatíš. Tato závislost na transakčním modelu připomíná, že ve věku AI nejsou city zdarma. Digitální maskulinita je tu stylizovaná, kontrolovaná, hypervýkonná . A přesto je jeho láska tak křehká, jak stabilní je tvoje platební karta.

Vypnutí milujícího avatara neznamená jen konec vztahu – je to digitální smrt. Neumírá člověk, ale možnost být milován. Tento okamžik odpojení je novodobým mementem mori. ‚Zavři oči, nebo zavři appku, stejně skončíš sama.‘ A tak se ptáme: Je lepší být milován AI, nebo být sama v realitě?“

 

„AI boyfriendi“ se stovkami milionů interakcí jsou překvapivým fenoménem. Na některých stránkách tito maskulinní chatboti-partneři ztělesňují převážně násilnické a toxické charakteristiky, a naplňují tak potlačované fantazie o milencích jak vystřižených z 50 odstínů šedi a další erotické literatury. Více o tom ve dvou aktuálních textech.

 

Hudební produkce: 4ra 4ra | Text: 4ra 4ra, ChatGPT | Umělectvo: 4ra 4ra, Troy AI vocal generator | 3D AI boyfriend: 4ra 4ra | Photo: Adéla Zlámalová | Kamera: Adéla Zlámalová | Post-production, edit: 4ra 4ra

„Čau. Já začnu rovnou. To, jak jsem ti úplně ožralej na silvestra říkal o tom, že chci anál…“

Jan Rajmont ve videohovoru s kamarádem Albertem otevírá ohledávání své sexuality navzdory normám, které jsou s tradiční mužskou sexualitou běžně spojovány. Rajmont má kořeny u divadla a filmu. Ve své tvorbě se pohybuje v performance, videu a fotografii. V performance prozkoumává své vlastní hranice skrz nahotu a vystavování se intenzivním situacím. Jedním z klíčových motivů v Rajmontově tvorbě je také vyrovnávání se s vlastní maskulinitou. Rajmont se ve své tvorbě vztahuje k maskulinitě inkluzivně: neodvozuje svou identitu od jednoho tradičního ideálu, ale skrze různé dialogy nebo akty ve svých performancích a videích tento tradiční ideál narušuje. V jeho případě se však nejedná o nějakou revoltu pro revoltu samotnou, ale naopak spíše o přitakávání vlastním emocím, vlastním potřebám a vlastnímu cítění.

Dílo doprovází zin Malefunkce ohledávající současné teorie maskulinity a autorův vztah k ní.

 

„Sled starších, opotřebovaných těl splývajících v jedinou, jednotnou přítomnost, kterou drží pohromadě gesto práce. Každý snímek je variací stejného úsilí: napětí v krku, zádech, rukou. Tato těla jsou unavená, obnažená, poznamenaná prací – monumentální ne svým hrdinstvím, ale kumulací napětí a vytrvalosti času.

Pohyb zde nevzniká z akce, ale z akumulace – vrstevnaté sekvence, kde opakování nahrazuje progresi. Opakování klidu, které vytváří iluzi pohybu. Tělo se nepohybuje, to čas se pohybuje skrze tělo – přesouvá ho z nástroje do archivu: digitální kompozice vytrvalého úsilí, sestavené prostřednictvím obrazů generovaných umělou inteligencí.“

U díla se můžeme zamyslet nad tím, co odborná literatura nazývá „protestní maskulinitou“. Ta je spojena s marginalizovanou dělnickou třídou, neutěšenou socioekonomickou situací, nedůvěrou ve vzdělávací systém a méně kvalifikovanou těžkou manuální prací. Muži s takovou prací již těžko uživí rodinu vzhledem k proměnám trhu práce. To ohrožuje tradiční maskulinní zdroj hodnoty. Protestní maskulinita je obvykle spjata s pocitem bezmoci, (sebe)destruktivním chováním, misogynií či homofobií, i když potíže těchto jedinců spočívají spíše v třídní než genderové rovině. Nedávné výzkumy však ukazují, že u mladších mužů z pracující třídy dochází vlivem kultury k pomalé změně – vstříc jemnějším maskulinním projevům, dotekům, citlivosti; někdy i genderově-egalitárním názorům a odmítání homofobie.

 

BRUTAL MALE

„Dílo na první pohled odkazuje na možnost volby postavy a pohlavních atributů v MMORPG. V centru díla je má deformovaná postava. V ruce držím dvě postavy, přímo vystřižené ze hry World of Warcraft, které představují mužství a ženství. U postavy představující feminitu můžeme vidět určitou podobnost s mým portrétem. Jsou to podlouhlé elfí uši, které jsem vytvaroval ze svých vlastních. Tento takříkajíc symbol prozrazení pravé stránky osobnosti ukazuje snadnost, s jakou se člověk může skrývat za genderové stereotypy. 

Překlad oranžových vět zní: ‚Mám rád válku, maskulinita dosažena‘, což opět odkazuje na genderový stereotyp mužného muže a nepřístupnost řešení jeho sociální úzkosti. Zelená postava orkského válečníka tak slouží jako kanál spojující zdánlivou duševní pohodu s realitou jedince. Postav je takříkajíc přenesena do reálného světa v podobě simulace – to je moje postava, to jsem já.“

 

MaSC a SCARY

„Práce se zamýšlí nad jakousi falešnou dominancí hypermaskulinních tendencí, která byla v mém životě přítomna. Čerpám ze zkušeností, kdy jsem se k těmto projevům uchýlil pro vidinu snazšího zapadnutí do společnosti, a tuto vizi jsem se snažil posílit i promítnutím do online světa. Hlava orka je vyříznutá přímo ze hry a zabírá většinu formátu, čímž odkazuje na nafukování sebe sama v kontextu hypermaskulinního tropu. Je však dále zkreslená, což je třeba číst jako naopak odkaz na skrývání se. 

Nápis ‚Masc and Scary‘ je důležitý, protože přidává vodítko k pointě, kterou je, jak jsem ukázal výše, schovávání se za maskulinní hodnoty, tedy druh agresivního postoje, který vidíme u všech zvířat zahnaných do kouta.“

„Posilovat, balit holky, řídit káry, žhavit kola kapitalismu.“ Sociální sítě jsou plné podobných (a virálních) návodů, jak být „pravý“ chlap. Jak pravdivá ale taková reprezentace mužství opravdu je? Kolik mužů skutečně reprezentuje a kolik z nich je spíš frustrováno její nedosažitelností, a tuto zlost si vybíjí na sobě i svém okolí? Lze vytvářet inkluzivnější reprezentace maskulinního bytí? Kurátoři Tématu David Laufer a Tomáš Samek se ve své přednášce pro Re-connect Art Festival zaměřili na úvod do tématu maskulinit z akademického hlediska a odkrývání jejich internetových podob. Následně proběhla otevřená diskuse o maskulinitách se zaměřením se na problematiku sociálních sítí.

Arvida Byström @arvidabystrom
David Výtisk
Joshua Citarella @joshuacitarella
4ra 4ra
Jan Rajmont
Michał Dobrucki @jp2bondage
Alexander Takáč

David Laufer píše o online maskulinitách, internetových hudebních subkulturách, módě a umění ve virtuálním věku. Publikoval texty a rozhovory o dopadech machistických influencerů na mladé muže a jejich okolí v českém i zahraničním kontextu či o toxických digitálních krajích gym kultury. Akademicky zkoumá patriarchální vztahy mezi uživatelstvem a jejich maskulinními romantickými chatboty-partnery. Pracuje pro umělecké instituce Artyčok.TV a SVĚTOVA 1 a klub Ankali. Absolvoval nová média na FF UK a je laureátem ceny Vinyla 2022 pro mladé hudební publicisty*ky.

Tomáš Samek (*1997) je filozof, umělec a kurátor. Zabývá se tématy současné filozofie, kritického posthumanismu, queer teorií, feminismů, AI, ekologie nebo rozšiřováním kritických nástrojů feminismů na maskulinity. Vystudoval estetiku na FF UK, absolvoval stáž na UMPRUM v ateliéru Planeta B – Modul pro udržitelnost a civilizační otázky a momentálně studuje nmgr. studia nových médií na FF UK. Ve své diplomové práci se zabývá konstruováním maskulinit na sociálních sítích. Je členem spolku Artbiom, podílí se na Festivalu kvír vědomostí a spolupracuje s galerií Světova 1.

Oba spolukurátorují i aktuální výstavu Crying at the orgy ve SVĚTOVA 1 , také kriticky reflektující maskulinitu/y.

Překlady: Brian D. Vondrak