O Milošovi Vojtěchovském se na stránkách Agosto foundation pod rozhovorem s Vítem Bohalem z roku 2021 píše: „Miloš Vojtěchovský nemá osobní webovou stránku, takže je jeho životopis nejistý a nestálý, průběžně se v čase i v prostoru proměňuje.“
Jednou větou je tak vystižena mnohovrstevnatost a zároveň neuchopitelnost Vojtěchovského prolínajících se (a nebo/také navazujících) činností. Fluidnost jeho aktivit se odráží i v nemožnosti jej zaškatulkovat do jedné „profese“: jen výčet spolků, výstav a projektů, které inicioval nebo se na nich podílel, by zabral několik stran textu.
Také rozhovor pro Artyčok.TV s Terezou Jindrovou a Barborou Švehlákovou pokrývá – ač je nadstandardně dlouhý – jen část Vojtěchovského aktivit. Zastavuje se u počátků Vojtěchovského tvorby, popisuje jeho hudební angažmá s Oldřichem Janotou v kapele Mozart K. a studia estetiky a dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v sedmdesátých letech.
Absolvované vzdělání a jeho další rané působení (zmapované detailně například v rozhovoru z roku 2019 pro Paměť národa) naznačují, kudy se Vojtěchovského tvorba v následujících desetiletích ubírá. Hudba, zvuky, vizuální umění, potřeba je sdílet a zároveň propojovat lidské i mimolidské aktéry a pozorovatele napříč nejen uměleckou sférou utvořily základ, od nějž se odrazilo dalších, několik vzájemně se prolínajících trajektorií Vojtěchovského činností. Ty nabíraly a stále udržují směr umělecký, kurátorský, iniciátorský, organizační, pedagogický či vydavatelský.
Právě přemýšlení skrze kategorie, vertikálně i horizontálně – tedy v sítích, a to sociálních, kulturních, technologických či environmentálních – je pro Vojtěchovského aktivity signifikantní. V rozhovoru pro Art Antiques s Noemi Purkrábkovou v roce 2021 reflektuje potřebu se z těchto sítí a infrastruktur „vyvléknout a (..) dívat se na ně zvenčí a kriticky“ a zároveň chápat, že to je nad naše síly – jelikož jsme vždy jejich součástí. Vojtěchovskému je přesto vlastní se neustále pokoušet kriticky zkoumat současné dění a reflektovat naše každodenní jednání. Zmíněné umí podle Vojtěchovského nabídnout právě umělecká tvorba, která je podle něj cosi „jako lučavka: dokáže rozpouštět, podrývat, dekonstruovat, demaskovat fasády, dětinskost a vyprázdněnost naší civilizace reklamy a obalů. (…) Umění, které se od jarmarku spotřeby a zábavy dokáže odloučit, dovolí nám podívat se na svět ‚vlastníma očima‘, slyšet ‚vlastníma ušima‘, posilovat v nás větší míru odolnosti, pružnosti, anglicky to zní lépe: ‚resilience‘.“ (Citace z rozhovoru s Vítem Bohalem)
Dávat důraz na vlastní smysly nás může neustále udržovat ve vědomé vnímavosti k okolí a k určitému cvičení naší citlivosti. Vojtěchovský dlouhodobě polemizuje s tím, kam nás a naši planetu mohou dovést vynálezy (dosaďme si cokoliv: stroje, technologie, vědu, západní tradici poznání…), které používáme bez hlubšího přemýšlení o důsledcích, jež způsobují. Sdílí potřebu neustálé revize prostředků, které používáme k poznávání světa, přemýšlí o našich schopnostech koordinovat mezioborovou výchovu a o hlavních úkolech současného umění. „Pro současného umělce vnímám jako úkol číslo jedna naučit se rozmlouvat a diskutovat, přemýšlet a jednat příčně. (…) Umělec by se mohl umět vypořádat s uvažováním biologa, chemika, bankovního úředníka i politika.“ (Citace z rozhovoru s Vítem Bohalem)
Potřeba současné dění, technologie nebo (mezidruhovou či mezioborovou) komunikaci zkoušet, ohmatávat, zachycovat, zdůrazňovat, zviditelňovat a činit to vše slyšitelné – se ukazuje zásadní v kurátorské, umělecké i pedagogické aktivitě Vojtěchovského.
Jeho organizátorská a kurátorská činnost se projevila především v 90. letech. Ještě v 80. letech založil v Amsterdamu, v němž mezi lety 1985-1995 žil, galerii OKO (1988-1992). Po revoluci začal jezdit do České republiky a podílel se na několika zásadních výstavách – například Jitro kouzelníků či Orbis Pictus Revised, které vznikly během jeho pětiletého působení v Národní galerii (1995-2000). Po osm let (1992-2000) pak organizoval mezinárodní mezioborová sympozia a festivaly v barokním klášteře v Plasech, a to pod hlavičkou Nadace Hermit a Centra pro metamédia – tyto obě nezávislé iniciativy také založil. Téměř o dvacet let později se povedlo v rámci nadace Agosto foundation akce archivovat a dochované materiály si lze pročíst a vidět online.
Po roce 2000 se stal na tři roky kurátorem LABoratoře pro nová média v Centru současného umění, kde pořádal workshopy, sympozia či výstavy v Galerii Jelení. V rámci LABoratoře založil také Rádio Jelení (2000-2004), které naživo přenášelo různé audiovizuální projekty a mediální produkci. Na Rádio Jelení navázal projekt Lemurie TAZ (2004-2009), fungující rovněž jako experimentální umělecká radio stanice a platforma pro streamování videí. V roce 2008 založil dodnes fungující platformu Zvuky Prahy / Sounds of Prague.
Kurátorskou a organizační funkci zastával Miloš Vojtěchovský v galerii (Komunikačním prostoru) Školská 28 (1999-2017). Po jejím skončení až do nedávna působil v nadaci Agosto foundation, zaměřující se na rozvoj inovativních společenských a kulturních programů, podporujících mezioborové sdílení. Jednou z nejvíce rezonujících aktivit, propojujících umění a environmentální témata, se stal několikaletý výzkumný projekt Na pomezí samoty (2015-2016), zkoumající aktuální otázky proměn krajiny a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody.
V roce 2020 pod hlavičkou GHMP založil, společně se Zuzanou Pištěkovou a Kateřinou Oseckou, projekt Bio Troja s podtitulem Místo pro kompostování kultury. Bio Troja nabízí prostor pro místní i mezinárodní dialogy odborníků i laiků a je určen také pro místní občanskou komunitu zajímající se o propojení výtvarného umění, hudby, přírodních a humanitních věd a ekologie. Důležitou aktivitou v posledních letech byla také jeho samostatná výstava Census v galerii Display (2021), která se stala na nějaký čas dílnou a laboratoří jeho tvorby.
Nelze opominout Vojtěchovského editorskou a vydavatelskou činnost – přispěl do několika sborníků, zabývajících se zvukovou ekologií (například Krajina v pozoru či Zvuk a prostředí) a také byl editorem důležitých publikací – v roce 2020 vyšla Vašulkova kuchyňská kniha, o rok později pak byl editorem (společně s Jitkou Hlaváčkovou) knihy Zvuky, kódy, obrazy. Ve stejném roce společně s Lloydem Dunnem uspořádal publikaci CENSE Almanac: Central European Network for Sonic Ecologies.
Jako pedagog působil na FaVU v Brně, v Centru audiovizuálních studií na FAMU a spoluzaložil Institut intermédií na ČVUT.
