Andrea Průchová Hrůzová

Copyright: Kateřina Sýsová

„Jsou ti lidé stále naživu?“ ptá se Andrea Průchová Hrůzová ve své knize V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století v kapitole týkající se války na Ukrajině. Stojí před fotografiemi na výstavě dvou válečných fotografů Mstyslava Chernova a Evgeniya Maloletky, kteří do poslední chvíle v roce 2022 zaznamenávali život (a smrt) lidí v Ruskem obléhaném Mariupolu. Podle dostupných zpráv zemřelo při této akci nejméně 20 tisíc civilistů. Andrea se přiznává k tomu, že tyto snímky, jejich velikost, počet a možnost je soustředěně pozorovat, jí otřásají, a přestože jí je chvílemi fyzicky špatně, pozoruje je detailněji dál, „trénuje empatii“. Zmiňuje ale, že při každodenním sledování online zpravodajství, fotografií a videí, které se jí „nabízejí jako nonstop proudící vizuální tok na sociálních sítích (cynicky prokládaný reklamami)“, bojuje „s vlastní otupělostí a sníženou rozlišovací schopností“.      

Tuto otupělost a možnost ve stories i jinde přeskakovat to, co je nám nepohodlné, si uvědomuje, myslím, každý z nás. Nedávno se mi v jeden den objevily ve stories dva apely začínající podobnou větou: „Vím, že už jste z toho unavení, ale lidé tady to přímo žijí.“ Jednalo se o svědectví (přímé i méně přímé) ze dvou válečných konfliktů, nám asi nejbližších – na Ukrajině a v Gaze. Zprávy mi zacloumaly svědomím (a soucitem) a zároveň se mě zmocnila bezmoc – tu jsem na čas odehnala posláním pár pomocných peněz do těchto zemí. Co však dělat dál?     

V popularizační knize V zajetí obrazů , která kromě vizuality válek pojednává i o dalších „krizových“ tématech současnosti, jako je klimatická krize, rasismus či dekolonizace, Andrea o válečném obrazovém zpravodajství píše, že „připomíná spíše kaleidoskop mnoha fragmentárních obrazových výjevů, než že by představovalo koncentrované vyprávění určené pro pozornější sledování“. Dále se ptá, zda „digitální prostředí svým charakterem neodnímá válečným snímkům jejich eticko-občanský rozměr – takový, který povznáší nad rovinu singulárního, jednotlivého diváctví a který má širší společenský dosah“. Oním „charakterem“ pak míní především nikoli obsah, ale jejich „vysokou fluktuaci a nestabilitu“. Doplnila bych zároveň i nedůvěryhodnost. Jakým obrazům můžeme věřit, kdo nám je předkládá a proč tak činí? Jakou větší informační moc nabyde například Izrael, když do Gazy nepustí nikoho, natož mezinárodní novinářstvo? V rozhovoru pro slovenský online magazín Pontón Andrea uvádí, že právě tento "konflikt je rámovaný hlavně informační asymetrií.“ My, kteří válku jen pozorujeme, bychom si měli uvědomovat, „kdo koho reprezentuje a jakým způsobem“.    

Andrea Průchová Hrůzová se k této situaci staví jak slovem a apelem na veřejnost (viz Apel na ČT art), tak i přímou aktivitou skrze iniciativu NEmlčme. Do té se zapojila řada osobností a iniciativ a jejím hlavním cílem bylo vyzvat českou vládu, aby se k této válce postavila jinak – rovněji, odhodlaněji a s důrazem vycházejícím nikoliv z historických přátelských, ekonomických a politických vztahů, ale z aktuální situace humanitární krize a genocidy, dopadajících na životy obyčejných lidí.     

Bezmoc je silná emoce, směřující často k apatii. Zahlcení, které nás každý den potkává v online prostředí, se však dá bránit. Neznamená to odvrátit zrak a zůstat nečinnými, ale zvážit, kam svou pozornost směřovat, s kým a v jakém prostředí. A také si můžeme vybrat, kdo nás bude provázet. Právě texty, slova a akce Andrey Průchové Hrůzové nám mohou pomoci najít v přehršli obrazů, které se na nás (zdánlivě) nekontrolovatelně valí, cosi podstatného. Stále si můžeme vybrat, přemýšlet a pěstovat cílenou empatii s ohledem na různě se proměňující únavu ze soucitu.     

Tereza Špinková

Streamování války, digitální aktivismus a příliš lidská apatie Současný vývoj politických událostí a technologických infrastruktur dovoluje zakoušet nový typ diváctví válečných konfliktů a genocid, v nichž způsoby utrpení člověka překračují hranice dosud představitelného a způsoby šíření mediálních obsahů překonávají limity dosud zobrazitelného. Jak simultaneita, algoritmizace, vysoká afektivita a různá zobrazovací rozhraní ovlivňují produkci, cirkulaci a recepci digitální válečné obrazové komunikace? Přednáška reviduje teorie soucitného diváctví a věnuje se éře kultury oběti a nekropolitického vidění. Obsah navazuje a rozšiřuje eseje autorky publikované v knize V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století (2024, Akropolis). Program se uskutečnil 8.4. 2025 jako součást přednáškového cyklu „Technorok“ pořádaného Centrem pro studium populární kultury (CSPK).

Rozhovor vedený filmovým kritikem Tomášem Hudákem pro pomalý filmový magazín Pontón se zabývá hlavními tématy knihy V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století (2024, Akropolis). Problematiku a obrazy vizuálního aktivismu, Black Lives Matter, migrace, ruské války na Ukrajině a klimatické změny zasazuje do aktuálního politického kontextu sklonku roku 2024, kdy interview vzniklo. Větší úvodní část rozhovoru se věnuje mediálnímu zobrazování války v Gaze, kterou stručně rozebírá závěr knihy. 

 

Copyright: Zuzana Jarolímková

Krátké video kriticky hodnotí jednostranné a stereotypizující zpravodajství mnohých českých a zahraničních médií, které dehumanizuje palestinské civilní obyvatelstvo a zlehčuje jeho utrpení v současné válce v Gaze. Výzva podporující kritickou a nezávislou žurnalistiku byla publikována v rámci pořadu Apel dne 19. června 2025 na webových stránkách ČT Art.

Text nabízí plné znění čtvrté kapitoly knihy V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století (2024, Akropolis), která se zabývá válečnými obrazy ruské války na Ukrajině po propuknutí plné invaze v roce 2022. Autorka reflektuje nejen konkrétní snímky, ale tematizuje také recepci válečných obsahů prostřednictvím sociálních sítí i mentální obrazy, které jsou v českém prostředí s ruskou agresí na Ukrajině spojovány. Text doprovází ilustrace Barbory Müllerové. Za svolení k publikování kapitoly děkujeme nakladatelství Akropolis. Kniha získala cenu Nejlepší česká sociologická kniha roku 2025 a byla nominována na cenu Magnesia Litera 2025 (v kategorii populárně-vědecká publikace).

Copyright: Adriána Vančová

Občanská iniciativa NEmlčme vznikla v květnu 2025 jako společný projekt Andrey Průchové Hrůzové, dokumentaristky Kristýny Bartošové, ilustrátorky a kurátorky Barbory Müllerové a kulturní manažerky Ivety Černé. Nabídla široké veřejnosti komunikační nástroje, pomocí nichž lze vyjádřit nesouhlas s porušováním lidských a mezinárodních práv v Pásmu Gazy. 

Platforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vznikla v roce 2011 z podnětu Andrey Průchové Hrůzové za prvotní pomoci s realizací týmem bývalého kulturního prostoru Trafačka. Během let se projekt osamostatnil, navázal spolupráci s Petrohradská kolektiv a v posledních letech své existence fungoval na bázi hostování ve spřátelených kulturních a uměleckých prostorech. Platforma se zaměřila na rozvoj studií vizuální kultury, o což usilovala spoluprací s lokálními i mezinárodními hosty*kami (např. Nicholas Mirzoeff, Joanna Zylinska, Marquard Smith a další) a prostřednictvím různých formátů veřejného vzdělávání - přednáškových večerů, projekcí, diskuzí, workshopů, konferencí a studentských soutěží. Projekt fungoval do roku 2023, přičemž stále nabízí online databázi více než 250 přednášek a rozsáhlou, kurátorsky pojatou, knihovnu textů.

Andrea Průchová Hrůzová je socioložka vizuální kultury. Učí na Fakultě sociálních věd UK a vědecky působí na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V letech 2011-2023 vedla Platformu pro studium vizuální kultury Fresh Eye. Zabývá se vztahem vizuality a politiky paměti a problematikou rasy/etnicity v kontextu postsocialistické Evropy. V roce 2024 vydala monografii V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století (Akropolis) nominovanou v širším seznamu na cenu Magnesia Litera. Na konci roku 2025 vyjde v zahraničním nakladatelství Palgrave Macmillan autorkou editovaná publikace Public Narratives of Decolonialization and Racial (In)Justice in Central and Southeast Europe. Enemies and Colonies, Patriots and Riots . Občasně překládá anglo-americkou teorii obrazu (Berger 2016; Mitchell 2017; Mirzoeff 2018; Mekas 2024), publikuje v lokálních i mezinárodních odborných časopisech a věnuje se spolupráci s českými vizuálními umělkyněmi a umělci.

Publikace: 22.12.2025