Tvorba Petra Grubera, Šárky Koudelové, Matěje Lišky a Michale Kindernaye se v této výstavě setkává v tichém, ale intenzivním dialogu o krajině, vztazích a čase. Všichni tři autoři vystudovali AVU a Michal Kindernay FAMU a se dotýkají témat vrstev – ať už jde o vrstvy půdy a kamene, vrstvy zvuku, hlubinného naslouchání nebo o vrstvy lidských příběhů a vzpomínek. Jejich práce společně tvoří síť spojení mezi tím, co je pomíjivé, a tím, co přetrvává.
Vysočina, v jejímž prostředí část děl vzniká, a kde se i sama kurátorka narodila, je místem, kde mizí lesy, a s nimi i specifický pocit ochrany a propojení s přírodou. Na jejich místě se odhalují kameny, půda, reliéf – prvky, které obvykle vnímáme jako tiché, inertní, ale které nesou paměť a energii. Kámen zde vystupuje jako tichý aktér, propojující geologický čas s časem lidských vztahů a vzpomínek. Je to energie a působení nerostů, které jsme dlouho zapomínali vnímat jako součást nás samých.
Výstava nachází své místo v Uhelném Mlýně v Libčicích, kde se z někdejšího industriálního prostoru plného prachu, hluku a šroubů stalo místo klidu, zastavení a obnovy. Galerie si cílenou výstavní koncepcí uchovává tichou vazbu k industriální minulosti.
Atmosféru dotváří zvuková stopa multimediálního umělce Michala Kindernaye, která přináší ozvěnu bývalých šroubáren v sousedství – abstraktní, ale rozpoznatelnou přítomnost toho, co v prostoru zůstává a co ho neviditelně naplňuje.
Téma výstavy se organicky propojuje i s tvorbou Dagmar Šubrtové, která již v roce 2019 uvedla projekt Prach země – dílo vzniklé z pohledu makrosvěta i vesmíru, založené na sběru pigmentů a materiálů přímo z krajiny a kladenských hald. Právě ona jako první přinesla do galerie v Libčicích téma fyzického dotyku s krajinou, které se ve výstavním plánu v roce 2026 završí její závěrečnou výstavou a jenž naše výstava také předznamenává působení jiné generace.
