Rovnováha anebo Kde se vzala, tu se vzala… Milena Dopitová
Z pohledu aktuálních debat o antropocénu, spekulativní ontologie či akceleracionismu je dílo Mileny Dopitové beznadějně humanistické a konzervativní. Odkazuje totiž především k hodnotám, které naše generace z různých důvodů – historických, politických a čistě subjektivních – možná jako poslední vstřebala spolu s představou světa, ve kterém jde především o důstojnost člověka, o spravedlnost a dobrý život, představou, která se ještě značně neproblematicky opírala o pojem subjektu, o sílu emocí a schopnost rozumu poznávat. Budoucnost, která by tyto ideály a potenciality naplnila, byla tehdy ještě možná, myslitelná – a jednoduše žádoucí. A to přesto, že se všichni na každém kroku potýkali s pokrytectvím (režimu či konkrétních lidí), které v uskutečnění hodnot modernity vázáné na tradice a osvícenský étos euroamerické civilizace aktivně bránilo.
Jakkoli dnes s pochopením (a občas s porozuměním) sleduji divergentní, disparátní a často čistě rétorické pokusy o nalezení nové, jiné, další či alternativní cesty k budoucnosti, která je nám de facto upřena a kterou si někdy sami upíráme právě překomplikovaností jejích konceptů, snahou zahrnout do ní a vyřešit v ní všechno, co jsme kdysi pominuli, každé nové setkání s tvorbou Mileny Dopitové mě stále překvapuje. Především tím, jak umělkyně dokáže s pozoruhodnou přímočarostí, s minimem prostředků a prostřednictvím lapidární formy artikulovat nejen spory a aporie současného světa, ale také zmíněné hodnoty, které sice mohou mutovat, ale díky nimž jsme (jak věřím) v procesu emancipace o podstatný kus dále, než jsme byli kdysi. A to bez ohledu na zvyšující se pravděpodobnost kolapsu světového řádu. Základní přesvědčení a postoje tak dokážou v jejím případě být velmi produktivní, aktuální, emocionálně odzbrojující, a přitom bohatě strukturují význam.
Ať už se bavíme o smrti, o tělu a tělech, o lásce a přírodě, o věcech či zvířatech, o holokaustu, genderu, stáří a dospívání, o manipulativní povaze kosmetického průmyslu, o přechodových rituálech a fenoménech či o prázdnotě života v postkapitalismu a zároveň o naději spojené s každým dnem, díla Mileny Dopitové ukazují, oč jde. Co je žádoucí, co je špatně, jak s tím žít, o co se pokoušet. Naléhavě, srozumitelně a přitom komplexně.
Ústředními tématy Mileny Dopitové jsou dialektika individuace a socializace, ujařmování a osvobozování jedince, aporetická povaha lásky… Jedním slovem (a jinak, než jsem její tvorbu dosud „definoval“): jde o rovnováhu. Což znamená – v perspektivě díla této umělkyně – schopnost lidské bytosti vyvažovat napětí a tlaky, jimž je vystavena ze strany jiných lidí, institucí, vlastních sklonů, ale také biologických daností, tak aby její život byl za každých okolností důstojný, aniž by ohrožoval šanci druhých na totéž. Pokud jsem dříve psal o dospělosti díla a umělecké pozice Mileny Dopitové, pak jsem měl více méně na mysli totéž.
Rovnováha je ovšem nikoli pouze pojmenováním pro rámec či úběžník, k nimž odkazují náměty a významy jednotlivých uměleckých děl, ale také svorníkem formálních postupů a řešení, která je manifestují. Monumentalitu, skladebnost či konstruktivnost jako převažující principy vyvažuje měkkost forem a použitých materiálů, které je „obalují“. Pokud se něco (málokdy) hýbe, pak je to obvykle pevně usazeno. Nalezené materiály jsou doplňovány ručně vyrobenými doplňky, anebo alespoň pospojovány tak, že je k tomu potřebný dotek, práce, úkon autorky. Předměty doplňuje hlas. Fotografie není záznamem toho, co uniká, ale vyjádřením toho, co je myšleno. Specifickou roli hraje pohyblivý obraz, který je buď inscenován (obvykle, když jsou jeho protagonisté osobně blízcí autorce), anebo naopak téměř minimálně editován (když unikátní záznam ukazuje k něčemu obecnému, co se jeho anonymitou má dotknout diváka jaksi napřímo).
Rovnováha je ovšem stav, jehož průběžně dosahujeme, který udržujeme či se o to snažíme, je to stav, který „ví“ o excesech a „nerovnovážnosti“. Je v neustálém ohrožení. Nemám na mysli onu vypjatou rovnováhu extrémů, která vyhledává „balancování“ nad propastí a která vyzývá na souboj všechna napětí, co jich jenom je, jen, aby nad nimi alespoň na chvíli vítězila. Není to rovnováha těch, koho fascinuje pád. Není to rovnováha jako negativní vymezení smyslu, ale afirmující princip života, vyrovnávání protikladů, v němž se ukazuje zapomenutá důstojnost obyčejného lidského života. Umělecké dílo je pak především médiem zobrazení různých forem popírání a povstávání této důstojnosti. Ve velmi jednoduché, ale fascinující projekci Neohlížej se (2014) kamera zabírá mladíka jdoucího po lajně napnuté nízko nad zemí mezi dvěma stromy. Letní zábava. Zkoušení vlastních možností. Sportovní výkon. Jde o ryzí radost z rovnováhy, která dodává lidské bytosti pocit důstojnosti – tady pramenící z fyzického pohybu a vlastních schopností. Dílo lze vnímat zároveň jako metaforu i metonymii. Lze jej interpretovat v intencích názvu – slabě či silně příznakového (instrukce pro vlastní výkon i ambivalentní maxima pro život). Práce je z hlediska vlastního obrazu a zobrazení tak jednoduchá, jak to jen jde. A přesto…
Těžko říct odkud se v českém kontextu vzala právě tahle naléhavá a velmi specifická kombinace velkorysé lapidární formy a velkého tématu. Velkoměstská, civilizační tematika s genderově jednoznačnými konotacemi (byť v debatách o feminismu se autorka vyjadřuje – pro mě vlastně nepochopitelně – vždy spíše zdrženlivě) nemá v jejím případě oporu v raných zkušenostech, ale ani v uměleckém prostředí, do něhož přišla. O vzorech nemluvě. Monumentální, prostá forma a smysl pro pregnantní vyjádření, které je Mileně Dopitové vlastní od samých počátků (tedy de facto od konce 80. let minulého století), se pak zcela vymyká dobovému standardu. Pokud bych měl komplementárně zmínit generačně spřízněného umělce, jehož dílo má analogický étos, jmenoval bych Tomáše Císařovského, který ovšem zůstává“ u vyzkoušeného média malby umožňujícího opřít se o tradici a žánry. Milena Dopitová obdobná hodnotová východiska dovedla k jejich prověřování prostřednictvím radikálně nového (alespoň v domácím kontextu) formálního jazyka a médií.
Na druhé straně už od počátku její tvorba velmi jednoznačně patří do širšího proudu, který zhodnocuje objekt jako vhodný prostředek pro zvýznamnění angažované ženské perspektivy. Ambivalence razantní formy a subverzivně křehkého tématu otevírá cestu imanentní kritice mužské dominance v otázkách umělecké hodnoty i interpretační a emocionální mohutnost, která se nevyčerpává porozuměním toho proč a jak je něco uděláno. Estetika zdánlivé jednoduchosti a vyslovenosti si v těchto případech podržuje právo na nové naléhavé setkání.
Umělkyně, které jsou mi nejbližší, pracují průběžně, ale nedá se říci, že „produkují“; po inovaci se vracejí k předchozím řešením a postupně rozvíjejí svébytný základní repertoár témat a formálních řešení. Objekt a fotografický obraz, instalace, konstruovaná prostředí jsou vždy pod kontrolou tak, aby se sdělení dalo porozumět v intencích autorek, jakkoli jeho individuální konkretizace podléhají odchylkám ve vazbě na osobnostní a zkušenostní predispozice či zázemí diváka. Kontext – geografický, konkrétně politický či biografický – je paradoxně oproti dominující tendenci poněkud oslabený, respektive není tím hlavním klíčem odemykajícím význam díla.
Na první místo mezi umělkyně, k jejichž tvorbě práce Mileny Dopitové odkazují (nikoli, že by byly odvozené, ale vyznačují se jistou příbuzností v subjektivním a formálním nastavení umělecké praxe) a které se dokonce ani generačně nepotkávají a nereprezentují tak jednu (politickou či estetickou pozici) si zcela soukromě řadím britskou umělkyni s libanonskými kořeny Monu Hatoum, jejíž (u nás) méně známá performativní východiska vyústila ve formálně zřetelnou, prostorově náročnou, pregnantní výpověď, v mnoha ohledech obdobnou tomu, co zajímá Milenu Dopitovou. Odjinud lze jmenovat o více než generaci starší španělskou „sochařku“ Susane Solano a její feministickou reakci na minimalismus a arte povera, anebo narativnější Američanku Ann Hamilton. Svým způsobem lze v podobném duchu vnímat podobně i podstatně konceptuálnější a razantnější dílo Kolumbijky Doris Salcedo. Z mladších kolegyň pro mě tvoří jistý analogon tvorby Mileny Dopitové Ruska Irina Korina, která se sice zabývá daleko intenzivněji historicko-politickými otázkami, je méně osobní ale jejich filtrování přes materiál a konstrukci vede k velmi poetickému výsledku neztrácejícímu však zvláštní naléhavost.
Zmiňuji-li tyto umělkyně, pak zejména proto, abychom Milenu Dopitovou dokázali vnímat jako součást daleko širšího uměleckého obzoru a nezůstávali jen u dobře známého nástupu silné generace českých umělkyň 90. let, která je co do intencí a uměleckých pozic mimořádně disparátní, takže jejich „srovnávání“ nevede k lepšímu pochopení jedinečnosti jejich díla. Tvorba Mileny Dopitové, Markéty Othové, Štěpánky Šimlové, Kateřiny Vincourové či Veroniky Bromové (abych uvedl jen ty nejčastěji zmiňované) nemá mnoho společných styčných bodů. Někde je důraz kladen více na médium, jinde na tělesnost, a ještě jinde na narativ. Šok z jejich nástupu na scénu dodnes spočívá nikoli v analogických pozicích či genderově programovém sdělení, ale především ve výraznosti, samozřejmosti a nepřehlédnutelnosti jejich prezentací uskutečněných v krátkém časovém intervalu a v do té doby v českém prostředí neznámé soudržnosti. Milena Dopitová byla jednou z nich, ale my se na její dílo dívejme jako na zcela jedinečné a dnes už téměř paradigmatické gesto, jehož prodloužením je tvorba celé řady umělkyň, které často ani netuší, že právě ono bylo v našem prostředí na úplném počátku.
Marek Pokorný
