Lucie Svobodová je vizuální umělkyně, průkopnice nových médií a pedagožka. Její aktivity se vyznačují sklonem k intermediálním přesahům již od přelomu 80. a 90. let, kdy se důležitou oblastí její tvorby stala práce s technickými prostředky videa.
Třebaže původně absolvovala studium malby na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze (1977–1981) a následně ateliér filmové a televizní grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1982–1988), její realizace se záhy nasměřovaly od tradičně konstruovaných, statických obrazů k obrazům pohyblivým a prostorovým, které v současnosti sahají od volné expanze malířského projevu až po formálně komplexnější pokusy o integraci zvukových a interaktivních složek.
V procesu odklonu od původního školení se pro Svobodovou staly zásadními první nezávislé experimenty s videem a počítačovou animací, které začala vytvářet nejprve na počítači značky Amiga (1988) a později Silicon Graphics (1991). I když výchozím bodem byly pokaždé kresba či malba, charakteristickým rysem mnohých prací se stalo také podvracení obecných estetických kategorií či analýza nově používaných médií. V tomto ohledu byly typickými příklady její rané tvorby snímky, založené na střídání více či méně stylizovaných motivů a abstraktních kompozic, které vzhledem ke své nezávislé posloupnosti cíleně znemožňovaly jednoznačné čtení hlavní významové roviny (Obrázky, 1989; Backgrounds, 1990). Příbuzná východiska pak autorka rozvíjela i v technologicky náročnejších 3D animacích, pro jejichž produkci používala dobově progresivní, grafický program Wavefront. První výraznější prezentaci tohoto formátu připravila v roce 1993 pro svou samostatnou výstavu s názvem Cesta (Galerie Radost FX, Praha), na které vystavila stejnojmenný film, zasazený do prostorové instalace, jejímž autorem byl Miro Dopita.
Kromě introspektivně zaměřených prací se Lucie Svobodová již od 90. let zabývá také interakcí s divákem, jenž se v mnoha případech sám stává aktivním elementem jí vykonstruovaných situací. V tomto kontextu byla přelomová její účast na výstavě Orbis Fictus (Valdštejnská jízdárna, Praha 1995), kde kromě virtuální plastiky, kterou vytvořila ve spolupráci s Michalem Gabrielem, poprvé představila svůj experimentální projekt Nebe, peklo, ráj (1995–1996), zakládající se na komunikaci člověka s počítačem prostřednictvím mozkových vln. K obdobným principům se pak Svobodová několikrát vrátila i po roce 2000, kdy do svých realizací začala výrazněji zapojovat také programování, práci s laserem (Yonisféra, 2000) nebo stereoskopickou projekci (Interspace 12, 2005).
Díky pokročilému ovládání specializovaných programů či postupů digitální postprodukce, zaznamenala progresivní vývoj rovněž autorčina tvorba v oblasti malby a grafiky; průběžně tak v tomto rámci vznikaly například grafické série, kombinující tradiční postupy s využíváním algoritmických řad či formátově ambiciózní experimenty, jakým byla třeba grafika Jízda tunelem, při tvorbě které Svobodová pracovala s technikou stereografie.
Významnou osu v recentní tvorbě Lucie Svobodové tvoří rovněž problematizace technického zastarávání audiovizuálních nosičů a formátů, s čím souvisí i její autorská revize historicky starších děl. Výsledné rekonstrukce, které Svobodová vytváří již za pomoci nových technologií, se přitom nedotýkají pouze aktuální otázky archivace charakterově příbuzných prací, ale současně otevírají také diskuzi o tom, do jaké míry jsou pionýrská díla české animace a videoartu zajímavá i pro současné širší publikum.
Lujza Kotočová
