Profil teoretičky se obvykle sluší uvodit odbornou citací z dobře zvoleného svazku. Kateřina Svatoňová svá teoretická východiska však prostřednictvím natočeného materiálu nejen dobře vysvětluje, ale vlastně i prakticky předvádí.
Stejně tak nás její medailonek seznamuje s některými z materiálů, jimiž se v posledních letech teoreticky zabývala, ať už se jedná o hybridní obrazy Laterny magiky, nebo o střípky z pozůstalosti kameramana Jaroslava Kučery. Mnohem důležitější se mi proto zdá pokusit se krátce doplnit jakýsi širší, shrnující pohled, který ode mě – jako její dlouholeté studentky – nemůže než být trochu osobní.
Většina lidí si akademickou práci představí jako těžkopádné stoupání po strmém schodišti slonovinové věže. Má své jasné hierarchie, formální uspořádání a psaná i nepsaná pravidla. Vyžaduje preciznost, odstup a píli. To vše je často pravda a někdy i nutnost. Málokdo si proto zpravidla myslí, že by teorie byla strhující nebo napínavá. Práce Kateřiny Svatoňové nám však ukazuje, že teorie je především dobrodružství. Je to neodbytné nutkání klást světu kolem stále nové otázky a zpochybňovat tak zdánlivě nutné pořádky: neposlušný, možná až uličnicky vzdorovitý pohyb napříč, který může být plný emocí, nejistot a někdy i lapání po dechu. Taková teorie pak není pouhým zrcadlem skutečnosti, ale spíše živoucím organismem – rozvětvenou, překvapivou cestou plnou slepých uliček, ale i nečekaných zkratek a šťastných nálezů.
Právě v tomto smyslu je pak teorie vždy zároveň i praxí: žitou zkušeností, procítěným přesvědčením, bolavýma nohama, které nás dovedly někam, kam bychom se zpoza stolu kdesi ve vrchních patrech věže nikdy neodvážili anebo kam by nás ani nenapadlo se vydat. Kateřina Svatoňová má vzácný dar takové příčné, dobrodružné myšlení sama praktikovat, ale taky ho neúnavně předávat dál. Nespokojí se s jednoduchým řešením a vždy hledá, kudy přelézt přes plot – ať už má vymezovat normativy bádání, rám obrazu či obrazovky, oborový diskurz, nebo prostě zarostlý pozemek pod zákazem vstupu.
Její dlouholetá pedagogická práce na Katedře filmových studií Filozofické fakulty UK ukázala celé generaci studentstva, že skutečně živé myšlení nesídlí – metaforicky ani doslova – za tlustými zdmi institucí, ale neustále proráží každým zdánlivě stabilním povrchem a proměňuje při tom všechny zúčastněné aktér(k)y. Její zápal pro neustálé hledání nových podnětů, její otevřenost a vnímavost vůči objektům vlastního odborného zájmu, ale i důvěra, s níž trpělivě pomáhá ostatním svébytně rozvíjet ty jejich, pro mě byly vždy inspirativní a zásadně ovlivnily moji víru v žité dobrodružství teorie. Kdybych přece jen měla závěrem volně parafrázovat, pak za pomoci slavné úvodní kapitoly v Tisíci plošinách Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, kterou jsem poprvé četla právě v rámci bakalářského studia na semináři Kateřiny Svatoňové: neexistuje rozdíl mezi tím, o čem teorie mluví, a způsobem, jakým ji děláme.
Noemi Purkrábková
Kateřina Svatoňová, Ph.D., je teoretička filmu a médií. Od roku 2009 působí na Katedře filmových studií FF UK, kde je od roku 2015 vedoucí. Dlouhodobě se věnuje teorii, historii, archeologii a filoz ofii médií, vizuální kultuře, vztahu filmu a jiných médií, filmu v galerii a veškerým okrajům filmu. Je autorkou řady textů a knih, např. 2 ½ D: Prostor (ve) filmu v kontextu literatury a výtvarných umění (2008), Odpoutané obrazy: Archeologie českého virtuálního prostoru (2013) a Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery (2016), za kterou obdržela Cenu F. X. Šaldy a Trilobit, a spolu s Lucií Česálkovou publikace Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky (2019). Je kurátorkou a spolukurátorkou výstav z dějin filmu a médií, např. Mezi-obrazy: Archiv kameramana Jaroslava Kučery , Laterna magika , Ester Krumbachová, a (spolu)editorkou publikací z různých oblastí, např. Medienwissenschaft (2016), Mizení (2017) nebo Ester Krumbachová (2022). Je členkou redakční rady Iluminace .
