(ve spolupráci s Jakubem Ročkem)
Internet, kyberprostor a biotechnologie s sebou přinesly řadu otázek, s nimiž se snaží jejich uživatelé vyrovnat – synkretismus, simulaci, absence tělesnosti, ztrátu identity atd. Reflexe proměny společnosti vlivem nových technologií se v umění až do 90. let vyvíjela spíš v utopických a technooptimistických vizích. Marie Lukáčová naopak zpracovává ve videokolážích vidinu bezcenného vývoje aktivismu a pesimistický obraz společnosti podvolující se diktátu ze strany neživé architektury. Vychází v nich z pojmu junkspace, tak jak jej definuje nizozemský architekt Rem Koolhas. Dvě video projekce tvořící fluidní screeny s rozměry širokoúhlé obrazovky stojí na „metaforicky pravdivém podloží “(MJ) – olejomalbách zobrazujících zašedlé snové krajiny. Videomontáž je kombinací nasnímaných objektů z autorčina blízkého prostředí (pohovka, přehoz) a struktur z pseudo „přírodních prostor“ v office buildings (vertikální zahrady, jezera, umělé skály). Do tohoto prostředí jsou “zasazeny” mladé aktivistky – grácie, které zastupují různá hnutí a názorové skupiny a jsou ochotny předčítat autorčiny dystopické povídky.
Zuzana Janečková
