Polykino a polyekran, výsostně modernistické projekty, jsou často zahrnovány do dějin tzv. mediálního umění jako jedinečné experimenty a předznamenání pozdějších projektů, např. expanded cinema. Spojuje je princip obrazové simultánnosti, překračování dobového konvenčního kinematografického dispozitivu a pozornost k formě. Polykino L. Moholy-Nagye je typickým avantgardistickým dílem-programem, polyekran J. Svobody symptomem technooptimismu přelomu 50. a 60. let a materiálních podmínek oficiálního umění ve státním socialismu. Do jaké míry lze pojmout jejich společné vystavení jako výzvu ke hře a k teoretické spekulaci anebo jako nereflektované potvrzení dějin umění konstruovaných jako dějiny jedinečných ikonických estetických objektů uspořádaných do prosté genealogie? Jak je možné využít jejich vzájemnou konfrontaci k jejich oboustranné kritice a také k překročení mediálně a esteticky specifického rámce dějin umění a kultury?
Martin Bernátek je teatrolog, odborný pracovník na Katedře divadelních studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a student doktorského programu oboru Teorie a dějiny divadla, filmu a audiovizuální kultury. Aktuálně se zabývá tématem promítání v divadelních prostorech před první světovou válkou.
