Kde se vzala vlastně idea umělé inteligence? Robotů? Či strojů? Podle historičky vědy a folkloristky Adrienne Mayor mylně datujeme počátky automatických zařízení do středověku, kdy byly sestaveny první samohybné nástroje, hodinové strojky a primitivní automatony.
Když ale nahlédneme do antických bájí, všimneme si, že idea „umělého života” není lidské imaginaci ničím neznámým, ale naopak byla v kultuře přítomná již dlouho předtím, než ji technologické poznatky vůbec umožnily realizovat. V podobném duchu nám také nabízí výstava Mytologie strojů Jiřího Kaňáka alternativní genealogii moderních technologií – ne jako produktu modernizace, ale jako pokračování dávných myšlenkových vzorců a představ. Ukazuje, jak mýty o umělém životě, strojích a nástrojích přetrvávají téměř tři tisíce let a jak se zhmotňují v dnešních algoritmických krajinách.
Výtvory řeckého boha kovářství a ohně, Héfaista, totiž nelze chápat výhradně jako výsledky nadpřirozené moci či kouzel: Již v Homérovi nalezneme zmínky o jejich technologické povaze. Ohromný železný automaton Talos, hlídající pobřeží Kréty, Apollónovy božské šípy, jež nikdy neminou cíl, zlatí robotičtí psi střežící Alkinoosův palác a z hlíny a vody vyrobená Pandora, „dar” Prométheovu bratru Epimétheovi, jímž se chtěl Zeus pomstít lidstvu. Ve starověku byly tyto (ná)stroje vnímány jako nezdolné, praktické nebo ničivé protézy. Sloužily k monitorování a likvidaci hrozeb či k vykonávání těžké manuální práce. V tomto ohledu nejsou mýtické (bio)technologie natolik vzdálené naší přítomnosti. Talos se vlastně moc neliší od ohromných (válečných) strojů společností kontroly, jež s hrozbou násilí monitorují a snímají okolní svět; nebeské šípy či psí hlídači připomínají autonomní mobilní roboty a bezpilotní drony. A co více se blíží líbivému a souběžně ničivému daru, než všudypřítomná média, jež pod rouškou dostupné zábavy a služeb shromažďují data a využívají je proti nám. Jak přesně vystihuje i hrací automaton Marie Antoinetty, jež nás provádí videy umístěnými na surové kovové konstrukci: „ Vnímáte nás jako něco nového, co lze vsadit do časové osy. Ale zapomínáte, že jste o nás snili od počátku .”
Mytologie strojů tak ukazuje, že technologie jsou pradávnou a integrální součástí naší kulturní imaginace. Na výstavě proto nefigurují pouze jako téma, ale stávají svébytnými aktéry podílejícími se na podobě prezentovaných děl: Vypravěčem příběhu je generovaný hlas zmiňovaného automatonu Marie Antoinetty; lightboxy i videa apropriují online dostupné záběry či fotografie; a digitální detektor na rozpoznávání tváří a objektů YOLOv8 přenáší bájný střet Talose s Argonauty do doby algoritmického dohledu. Na hliník vyfrézovaný reliéf pak formálně reaguje na paralelu mezi psacími automatony a CNC obráběcími stroji, jež shodně vykonávají mechanickou tvůrčí práci na základě předem definovaných pokynů. Zatímco ale antropomorfizované stroje dle instrukcí kreslily obrazy na papír, automatizované frézy si podmaňují pevné kovové desky, do nichž chladně ryjí předvolené výjevy. Změna intenzity ovšem nezakryje, že princip zůstává napříč dějinami neměnný. Výstava Mytologie strojů Jiřího Kaňáka tak vybízí k opuštění víry v pokrok jako lineární cesty vpřed. Připomíná, že nejen samotná představa umělého života a inteligence, ale i způsoby jejich zneužití, provázejí lidstvo odjakživa. Moc – jak ukazují mýty i současnost – nenáleží těm, kdo vládnou, ale těm, kdo ovládají technologie.
Jiří Sirůček
