Tvorba výtvarné umělkyně Petry Herotové vychází z poměrně přesně stanoveného programu o několika konstantách. Tou úplně primární je konfrontace klasické kresby s různými aspekty její reprodukce. Herotová sleduje, jak reprodukční technologie transformují vizuální stránku předloh, a svá zjištění zpětně aplikuje v médiu klasické kresby. Tyto postupy je nejlepší ilustrovat příklady. Poskytnu dva z autorčiny poslední velké výstavy Něco tady nehraje v českobudějovickém Domě umění. – na dvojicích kreseb byl vždy vyobrazen stejný námět, jeden z nich však byl proti druhému deformován. Tato deformace odpovídala změně obrazového formátu z poměru stran 4:3 na 16:9. Herotová v nich vyšla ze zkreslení obrazu, ke kterému dochází při nesprávném nastavení obrazového formátu u televizorů a jiných projekčních zařízení. – V jiném souboru kreseb Herotová imitovala mizení obrazového motivu při jeho opakované reprodukci na běžné kopírce. Nejdříve tedy kresbu kopírovala tak dlouho, dokud z kopií nezmizel původní motiv. Vzniklou řadu xerokopií pak užila jako předlohy kreseb. Kreslila vytrácení motivu a samovolně přibývající skvrny, které na kopiích zanechával a dále reprodukoval kopírovací stroj. V obou uvedených případech byly výsledné kresby ovlivněny reprodukční technologií a nastavením strojů. Kdybychom Herotové činnost sledovali jako rozšiřování výtvarných možností kresby, pak bychom nejspíše mluvili o přínosu mediální transkripce či mediální konverze. Tyto se v současném umění ukazují jako jedny z nejefektivnějších postupů. Druhou konstantou výtvarné tvorby Petry Herotové je hledání symbolických přesahů těchto postupů. Postihnout celé spektrum symbolizací v jejím díle by bylo nad možnosti tohoto textu, nicméně lze říct, že úzce souvisí se zvolenými motivy, které autorka vybírá s přihlédnutím k jejich obyčejnosti a obecností (hrnek, židle, lidské oko, apod.) a tudíž i k jakési ohebnosti při udělování symbolických obsahů. Ty ovšem nevznikají pouze užitím konkrétního motivu, ale v součinu s oním technologickým, zdánlivě mechanickým postupem. Například na kresbách xerokopií z výstavy Něco tady nehraje ruka vyšívala pozdrav Nazdar, takže postupné mizení obrazu mohlo evokovat akt loučení. K této řadě je také důležité zmínit, že patří do okruhu těch jejích děl, v nichž námět souvisí s manuálním tvůrčím procesem a odkazuje tím k užitému postupu práce či oblasti vnínámí. U mnoha Herotové děl ale není symbolická rovina tak snadno čitelná. Uvnitř racionálně rozvržených sérií tak narážíme na sémantické mezery, jež autorka uplatňuje buďto intuitivně, ze zcela soukromých důvodů, či s jasným úmyslem rozrýt přehledné významové pole. Také jednoduše střižený komplet kreseb v Entrance Gallery vychází z obou výše popsaných konstant. Inspirací k němu byly čtyři kazety s barvou do inkoustové kopírky, jejichž náplně s azurově modrou (Cyan), purpurovou (Magenta), žlutou (Yellow) a černou (Key) jsou základem pro věrohodný tisk většiny barevných odstínů. Ve dvou kresebných řadách napodobuje proces míchání prvních tří barev. Černou, která má při tisku specifické postavení, nechává stranou jako samostatnou kresbu. Danost a mechaničnost tohoto kvaziminimalistického souboru (ani odkaz k minimalismu ale není pro autorku bezvýznamný) jsou ale také zde konfrontovány s možným (naznačeným) symbolickým přesahem. Silueta klíče protlačená do papíru černé kresby tak není pouze vizualizací názvu pro černou barvu u použitého barevného modelu CMYK, jinak zvoleného kvůli jeho úloze při tisku, ale signálem, že celou formální hru lze vnímat rovněž obsahově. Azur, purpur a žluť vytváří duhu, byť duhu specificky tiskařskou, a klíč může být klíčem k uvědomění si skutečnosti, že nás tato malá konstelace kreseb má vést za hranici reflexe jejího mechanického založení a problematiky mediální transkripce. Naše kulturně daná omezení ve srozumitelném užívání a interpretaci symbolů nám sice zabraňují ve ztotožnění duhy a klíče s konkrétními významy, ale Petra Herotová před nás předstupuje s vědomím, že upozorňuje spíše na trvající přítomnost symbolického světa, který navzdory všemu zmatení jazyků a kódů ční nad pragmatickou životní praxí (a nejspíše ji ovládá, aniž bychom si toho byli vědomi).
<strong>Jiří Ptáček</strong>
