Interfaces 01: Metrická imaginace

Jedním z určujících rysů pozdně kapitalistické společnosti, již chtě nechtě obýváme, je pronikání kvantifikace do všech oblastí jejího fungování. S rostoucím nátlakem na měřitelný výkon, zmnožováním nejrůznějších statistik, žebříčků a datových analýz a neustálým hodnocením ostatních i sebe sama se vyrovnáváme všichni. Ještě znepokojivější je však rozšíření metrické logiky do sfér, které byly vůči ní dlouho považovány za relativně imunní – především do umělecké tvorby a humanitních věd, tedy oblastí, jež jsou diváctvu Artyčok.TV patrně nejbližší.

Současní umělci a umělkyně se neobejdou bez soutěžení o granty, bojování o co nejvíc míst na „áčkových“ festivalech či předních galeriích a bez nehonorované sebeprezentace na čím dál neprůhlednějších sociálních sítích. Ani uměnovědkyně a uměnovědci na tom nejsou lépe: zápasí o zbytky veřejných peněz v systému šitém na míru přírodním vědám, publikují v časopisech indexovaných globálními exploatačními databázemi Scopus a Web of Science a přizpůsobují svůj výzkum buzzwords, které se zrovna namanou. Snad nejděsivější je ovšem internalizace metrické ideologie – způsoby, jimiž proniká do našeho vědomí i nevědomí. I ti, kdo jsou vůči danému systému kritičtí, se nechávají vtáhnout dopaminovou logikou citací, srdíček a festivalových zářezů a měří vlastní hodnotu podle metrik, které sami odmítají.

Jak může umělecká teorie a praxe tento systém tematizovat, natož mu vzdorovat? Předně pomůže, když její aktéři a aktérky spojí síly a využijí nástrojů, které nabízí současný umělecký výzkum či jeho podoblasti (např. videografická kritika a tvorba audiovizuálních esejí). Ani tak ovšem nelze předpokládat, že lze stát mimo neoliberálně-metrickou ideologii – i kritické audiovizuální eseje nevyhnutelně operují v systému orientovaném na kvantifikaci a využívají produkční či distribuční kanály, které jsou jeho součástí. Mohou se však vrátit k ideji podvratné kinematografie Jeana-Louise Comolliho a Jeana Narboniho a zaútočit na tyranii metrik v rovině formy i v rovině obsahu současně. Dříve avantgardní strategie ohýbání, ozvláštňování a narušování dokáží být stále účinné, pokud atakují „zevnitř“ formy vidění, slyšení a zobrazování, jež dominantní ideologii ztělesňují, a pokud zároveň zprostředkovávají o primární prameny opřené a argumentačně přesvědčivé poznání, jak tento systém funguje a jak mu lze – s prostředky, které máme k dispozici – čelit.

Vybrali jsme pět audiovizuálních esejí, které z různých úhlů ohledávají limity a paradoxy metrické společnosti. Demonstrují, jak fetišizace kvantifikačních údajů ovlivňuje naše vnímání dějin, paměti, archivu, afektu či tělesnosti, pátrají po jejích historických kořenech, jakož i po projevech přítomných i dosud nerealizovaných, a předkládají možné taktiky, jak posedlost metrikami obnažit, konfrontovat a potenciálně překonat. Nenabízejí jasné linie úniku, spíše stopy a náznaky, které se mohou klikatit lecjakými směry. Zato přinášejí širokou paletu výrazových prostředků, jež odhalují či přímo vytvářejí skvrny v základech systému, který se jal existenci jakýchkoliv skvrn zpochybnit – a také rešeršní základnu umožňující jejich funkci i smysl analyzovat.

Historickou genezí měření se zabývá film Sashy Litvintsevy a Benyho Wagnera Constant (2022). Autorstvo spojuje zrod a rozvoj metrické logiky se třemi klíčovými zlomy dějin Západu: privatizací a ohrazováním půdy v raném novověku, zavedením metrického systému během Velké francouzské revoluce a vznikem „velké vědy“ (Big Science) po druhé světové válce. S těmito procesy se pojí instrumentalizace rozumu – jeho redukce na prostředek k dosažení cíle, například vyšší produktivity či standardizace –, dále abstrakce rozumu, tedy oddělení od konkrétní lidské zkušenosti, a jeho dematerializace čili odpoutání od tělesnosti a hmotného světa. Jednou z ironií, v nichž se esej vyžívá, je skutečnost, že samotná jednotka metru je nepřesná: vznikla totiž na konci 18. století v době, kdy si věda ještě neuměla poradit se zahrnutím lidského těla do svých výpočtů. Slepé skvrny metrické ideologie Litvintseva a Wagner odkrývají prostřednictvím invenční formy, hravé, a přitom organicky spjaté s tématem i argumentací. Technologické prostředky, jako je 360° kamera či fotogrammetrie, se ukazují nejen jako formy, jimiž metrická společnost reprezentuje svět, ale i jako nástroje, skrze něž lze tuto logiku napnout do krajnosti, zohýbat k nepoznání a tím ji (alespoň v rovině imaginace) začít překonávat.

Spíše synchronní pohled na dějiny metrik v bodě zlomu nabízí dílo Noaha Teichnera Comedy Objects #1: Slapstick Speculation (2024). Nacházíme se v době velké hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let minulého století, kdy se naplno zjevuje prasklina metrického myšlení. Tuto prasklinu s radostí vyplňuje (byť ne nutně překonává) komediální žánr grotesky, pro nějž je téma burzovního krachu vítanou příležitostí k oživení upadajícího věhlasu – umocněnou pozvolným nástupem zvukového filmu. V tomto okamžiku nejistoty a ztráty rovnováhy nacházejí komedie a burza společnou notu vzestupů a pádů, které nelze zcela řídit, pouze na ně „spontánně“ reagovat a spekulovat nad jejich dalším vývojem. Film nicméně připomíná, že ani groteska, ani burza vymknutá kontrole nejsou vůči metrické logice vnější, ba naopak. Finanční krize vznikla i v důsledku snah pojistit volatilitu trhu pomocí matematických modelů, jež se ukázaly být nedostatečné. Komedie krizového věku je potom spontánní a živá jen do určité míry, neboť sama podléhá logice trhu i zaháčkování do rodícího se multimediálního průmyslu. Teichner tyto paradoxy rozehrává propojováním různých mediálních formátů – groteskních skečů, gramofonových nahrávek i dobových vizualizací dat o vývoji cen. Metrická ideologie se tím opět ukazuje jako síť prostupující zdánlivě nesouvisející oblasti lidské činnosti.

Vpád metrického myšlení do neočekávaných, imaginativních sfér – včetně snů, fantazií a halucinací – zkoumá film for here am i sitting in a tin can far above the world (2024) Galy Hernández López. Zatímco v předešlém snímku The Mechanics of Fluids (2022) autorka přesvědčivě ukázala, jak svět metrik může sloužit jako poslední útočiště osamělých a citově deprivovaných incelů, zde se metrická imaginace zhmotňuje jako další forma (falešného) úniku – ve světě kryptoměn. Na půdorysu příběhu bitcoinového průkopníka Hala Finneyho se v eseji odkrývá skrytý půvab, ale i nevyhnutelný krach všech snah ovládnout budoucnost měřením rizika a odpoutat se skrze něj od fyzické reality. Co v Comedy Objects #1: Slapstick Speculation působilo jako fraška, je zde prožíváno jako melancholická truchlohra – nostalgie po budoucnosti, která měla být nevypočitatelná a zároveň kolektivně emancipační. Split-screenové záznamy negativních obrazů a datových vizualizací reality ukazují pouze druhou stranu této možné budoucnosti: dokud nebudou podmínky k její realizaci, nezbývá než – v narážce na Bowieho Space Oddity – plout v „plechové lodi vysoko nad světem“.

Intimita prožívání metrik je dovedena do krajnosti v eseji xena’s body (a menstrual auto-investigation using an iphone) (2024) od autorky Occitane Lacurie. Mobilní aplikace, určená ke sledování menstruačního cyklu, tu nechává metrickou logiku prorůstat přímo do těla – do jeho nejintimnější, často tabuizované sféry. Pro instrumentální rozum se i živoucí tělesná matérie stává pouhým souborem dat určených k extrakci, shromažďování a predikci chování. Skrze formát desktopového dokumentu, založený na simulaci uživatelské zkušenosti v online prostoru a zpopularizovaný např. filmy Kevina B. Leeho a Lého Galibert-Laîné (v českém prostředí např. snímky Tomáše Svobody), sledujeme autorčino prožívání sledovací aplikace v inscenovaném reálném čase. Tato forma – ve své intimitě umocněná zapojením mobilního telefonu místo počítače – přesvědčivě zachycuje paranoidní a sebedestruktivní rytmus doomscrollingu napříč algoritmicky kurátorovaným feedem, který kontakt s aplikací vyvolává. Autorka nicméně dokáže v pravý moment říct „dost“ a přesměrovat energii také jinam – například ke společnému vykládání tarotu s kamarádkou. Metrické logice sledovacích aplikací je sice těžké zcela vzdorovat, přesto se v ní objevují trhliny umožňující reflexi i odlišnou temporalitu.

Je možné metrickou logiku znehybnit a zničit? Touto potencialitou se zabývá film Machines in Flames (2022) Thomase Dekeysera a Andrewa Culpa. Snímek pátrá po eliptických, téměř nezřetelných otiscích činnosti teroristické skupiny CLODO, která v 80. letech podnikala bombové útoky na počítačové firmy ve francouzském Toulouse. Podobně jako Lacurie využívá formát desktopového dokumentu (s tradičním počítačem místo smartphonu), avšak místo excesu plynoucího z posedlosti metrikami se zaměřuje na lakuny a praskliny, které mohou online režimem netečně proklouznout. Lze vést více či méně produktivní debaty o legitimitě aktivit CLODO, Machines in Flames nicméně ukazuje, že mnohá varování před důsledky počítačové technologie – konkrétně před kvantifikací a všudypřítomným dohledem – měla svá opodstatnění; dnes se podobná rizika rozebírají i v mainstreamovém tisku. Režim (ne)vidění, který snímek konstruuje – kombinací desktopových pasáží se scenérií nočního města –, naznačuje jednu z cest, jimiž se kritika metrické ideologie může ubírat: naznačovat, aniž bychom ukazovali, plout mezi stopami, za nimiž se nic nutně neskrývá, ale mohlo by. Manifest „destrukcionistického filmu“, který autoři pod hlavičkou The Destructionist International v souvislosti s projektem sestavili, pak nabízí inspiraci pro rozšíření této kritiky do hlubších struktur metrické společnosti.

Occitane Lacurie je doktorandkou na École des Arts de la Sorbonne v Paříži, filmovou novinářkou a autorkou videoesejů. Ve své videografické tvorbě i akademické práci se zabývá mediální archeologií a způsoby, jakými lze pomocí hardwaru nebo softwaru odhalit neviditelné jevy a nevyprávěné kapitoly dějin myšlenek. Coby filmová kritička je členkou redakční rady francouzského filmového časopisu Débordements a vystupuje v kulturním podcastu L’Esprit critique , který vydává nezávislý online deník Mediapart . Její články se zaměřují na zapomenutou historii francouzské feministické kritiky a na to, jak lze obrazy považovat za zkrystalizované politické diskurzy. Její videoeseje byly promítány na řadě mezinárodních festivalů, jako jsou Pesaro Film Festival (ocenění v soutěži ReEdit 2022), Cinéma du Réel (Parallel selection 2021), En Temps Réel (2024) nebo Marienbad Film Festival (Forum Marienbad: Audiovizuální eseje 2024). Zkoumají způsob, jakým lze vyprávět materiální historii médií pomocí opětovného použití obrazů vytvořených audiovizuální strukturou reality.

Noah Teichner je filmař, umělec a výzkumník. Jeho celovečerní esejistický film Navigators (2022) byl promítán na mezinárodních festivalech a v institucích, jako jsou Centre Pompidou, ICA London, Light Industry, Svenska filminstitutet a Cinéma du Réel. Jako historik filmu a médií se ve svém výzkumu zabývá komedií a populární zábavou, filmovou technologií, zvukovými studiemi a mediální archeologií. Je docentem filmových studií na The American University of Paris.

Gala Hernández López je umělkyně, filmařka a výzkumnice. Ve své tvorbě analyzuje nové subjektivity vytvářené výpočetním kapitalismem, imaginárna virtuálních komunit a touhy i budoucnosti, které jsou zprostředkovány disruptivními technologiemi jako sdílené fikce obývající naše kolektivní podvědomí. Prostřednictvím poezie, intimity a snů rozebírá fantazie o neomezené technicko-vědecké nadvládě nad realitou. Její tvorba byla představena mimo jiné na festivalech jako Cannes, Berlinale, DOK Leipzig, SEMINCI, Raindance, IndieLisboa, Cinéma du Réel, Palais de Tokyo, Punto de Vista, transmediale a Winterthur. Její film La Mécanique des fluides získal v roce 2024 cenu César za nejlepší krátkometrážní dokumentární film. Pravidelně pořádá workshopy a performativní přednášky v institucích jako Locarno Film Festival, Harvard University nebo Goldsmiths.

The Destructionist International je experimentem v negaci. Je poháněno společným sklonem: chutí po zuřivosti destrukce, daleko od nudného podřízení situací racionálnímu úsudku. Tuto vášeň The Destructionist International nachází v celé řadě témat (militantnost, sabotáž, technologie, osvobození) a vyjadřuje ji prostřednictvím různých médií (text, obraz, video, zvuk). Součástí The Deconstructionist International jsou Thomas Dekeyser a Andrew Culp.

Thomas Dekeyser Ph.D. je kulturno-digitálním geografem, jehož práce se zabývá digitálními technologiemi, negativními afekty a politikou odmítání. Konkrétněji zkoumá to, jak se politika odporu posouvá v souvislosti s měnícími se technologickými a městskými podmínkami a jak nás taková záporná politika nutí přehodnotit geografické chápání moci, afektu a člověka. Jeho výzkum sice vychází z kulturní a digitální geografie, ale je inspirován kritickou teorií a pesimistickými filosofiemi. Metodologicky čerpá z metod kreativních a geohumanitních věd, se zvláštním zaměřením na film. Nedávno spolurežíroval experimentální dokument Machines in Flames (2022; 49 min.) o skupině francouzských počítačových odborníků, kteří na počátku 80. let bombardovali počítačové firmy, a Breached (2024; 15 min.), kroniku moderního rabování nákladu. Jeho současný výzkum se zabývá odmítáním v souvislosti s prohlubující se saturací technologií umělé inteligence v každodenním životě, což označuje jako „AI-pesimismus“.

Andrew Culp je profesorem mediální historie a teorie a programovým ředitelem magisterského programu Estetika a politika na Katedře kritických studií na California Institute of the Arts (CalArts). Ve své první knize Dark Deleuze (University of Minnesota Press, 2016), která byla přeložena do osmi jazyků, navrhuje nový revoluční obraz myšlení Gillese Deleuze, který je vhodný pro naše nonstop mediální prostředí. Ve své druhé knize A Guerrilla Guide to Refusal (University of Minnesota Press, 2022) vybavuje čtenáře kritickou teorií jako součástí cesty anarchistickou informační válkou, queerovými psanci a černošským povstáním. Aktuálně pracuje na dvou projektech: nové strukturalistické teorii pralátky státu a kritické historii kybernetiky z pohledu těch, kteří ji podrývají zevnitř. Jeho texty na tato a další témata byly publikovány v časopisech Flügschriften , Radical Philosophy , symplokē , parallax , Angelaki , La Deleuziana , Alienocene a boundary 2 online . Jako člen The Destructionist International také vytváří filmy a další média. Jeho nejnovějším projektem je experimentální dokument Machines in Flames (2022), který zkoumá odkaz technické sabotáže.

Beny Wagner je umělec, filmař, spisovatel a přednášející, který pracuje s formáty pohyblivého obrazu, textu, instalace a přednášky. Jeho tvorba konstruuje nelineární narativy, které zkoumají měnící se hranice lidského těla v čase a zabývají se historií metabolismu, měření, odpadu a vědeckých imagináren. Od roku 2017 vzniká většina jeho prací ve spolupráci se Sashou Litvintsevou. Wagnerova díla byla představena na významných mezinárodních festivalech, výstavách a v institucích, jako jsou Berlinale, IFFR, CPH:DOX, Tate Modern a Benátské bienále. Přednáší kritické studie výtvarného umění na Goldsmiths, University of London.

Sasha Litvintseva je umělkyní, filmařkou a spisovatelkou, která se narodila nad polárním kruhem v zemi, která již neexistuje, a od roku 2004 žije v Londýně. Od roku 2018 vzniká většina jejích děl ve spolupráci s Benym Wagnerem. Její filmy byly promítány na mnoha mezinárodních festivalech, včetně Berlinale, IFFR, CPH:DOX a Cinema du Réel, a její práce byla představena ve významných institucích, jako jsou Tate Modern, Baltic Triennial, Seoul Mediacity Biennale a Museum of the Moving Image v New Yorku. Její filmy získaly řadu mezinárodních ocenění a do distribuce je zařadily Square Eyes a Criterion Channel. Je docentkou filmové praxe na Queen Mary University of London a v roce 2024 obdržela cenu Philip Leverhulme Prize.

Jiří Anger je British Academy Postdoctoral Fellow na Queen Mary University of London a výzkumníkem v Národním filmovém archivu v Praze, kde zároveň působí jako editor časopisu Iluminace . Ve své práci se věnuje teorii médií, videografickému výzkumu a archivním metodám, se zvláštním zaměřením na mediální archeologii digitálního střihu. Je autorem dvou individuálních a dvou kolektivních monografií a řady odborných studií a audiovizuálních esejí publikovaných v časopisech Screen , NECSUS , [in]Transition , Film-Philosophy a na dalších platformách. Jeho kniha z roku 2024 Towards a Film Theory from Below: Archival Film and the Aesthetics of the Crack-Up získala ocenění Runner-Up Prize v kategorii Nejlepší monografie udělované Britskou asociací pro filmová a televizní studia (BAFTSS).

Veronika Hanáková je doktorandkou v oboru nových médií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Její výzkum se zaměřuje na materialitu, paměť a uchovávání digitálních artefaktů, se zvláštním důrazem na médium DVD. Publikovala odborné studie a audiovizuální eseje v časopisech NECSUS , [in]Transition , Iluminace a Tecmerin a nedávno editovala tematické číslo Iluminace z roku 2024 s názvem „Configuring Computer Labor in Film and Audiovisual Media“. Spolu s Jiřím Angerem a Martinem Tremčinským je spoluautorkou audiovizuální eseje Cycles of Labour: In the Metaverse, We Will Be Housewives (2023), která obdržela první cenu BAFTSS v kategorii Videografická kritika. Zároveň spolukurátoruje sekci Audiovizuální eseje na Marienbad Film Festivalu a je členkou uměleckého kolektivu Artbiom.

Publikace: 16. 1. 2025