Od 60. let 20. století se současní umělci zamýšlejí nad otázkou místa umění v síti společenských vazeb. Trh, kulturní politika a umělecké instituce mezi sebou soupeří o to, kdo umění lépe využije jako nástroj, kdo mu dodá větší hodnotu tím, že ho nasadí jako společensky prospěšnou funkci nebo slibnou investici. Umělci si tento stav věcí vždy uvědomovali a bez ohledu na to, zda se s ním cítí dobře či nikoli, jsou stále citlivější a reflexivnější vůči svému vlastnímu postavení jako umělců a dále jako umělců vytvářejících hodnoty v systému směny zboží.
Umělecké dílo, tvůrčí činnost a jejich příslušné hodnoty tvoří neuchopitelný a prchavý pojem, který má schopnost buď nabýt plného materiálního pragmatismu, nebo se rozpustit v beztížné abstrakci. Právě z pohledu vlastní tvůrčí činnosti umělců se hodnota tvůrčího procesu rozplývá do symbolů či spekulací, které jsou relativní nebo prostě převzaté z dědičných norem a představ o umění a živí se vlastními mýty, předsudky či komplexy.
Při hledání odpovědi na otázku, jaké místo zaujímá tvůrčí práce, je tvorba umění uměním, úvaha o hodnotě umění je hodnotou umění, odkaz na umění je uměním, popis uměleckého díla je samotným uměleckým dílem…
