Hranice mezi abstrakcí a zobrazující reprezantací je někdy mimořádně tenká, může ale nabízet široké pole pro výtvarnou práci. V tomto terénu se svérázným způsobem pohybuje i Alice Nikitinová (nar. 1979). Byť se často zdůrazňuje, že umělkyně vychází z odkazu avantgardy a sama Nikitinová, která šest let studovala na pražské Akademii u Jiřího Sopka, otevřeně přiznává svou zálibu v Malevičovi, její tvorba nezapře ani vliv pop-artu, pomalířské abstrakce v duchu Ellswortha Kellyho nebo minimalismu. Nikitinovou ale nikdy nepřestal zajímat viditelný svět kolem nás, jen se na něj dívá svým vlastním způsobem. Zajímá ji především mobiliář města – jeho servisní část jako popelnice, poštovní schránky, uklízeči a metaři, a také komunikace – dopravní značky, dráty trolejí apod. A pak nejrůznější cedule nebo plakátovací plochy. To je příznačné, protože ve výsledku jsou i její obrazy na první pohled „signální“ (čemuž odpovídá i čistá barevnost ve velkých plochách s minimem valérů) – jako znamení, která mají být vnímána v celku a v jeden okamžik. Často až na druhý pohled rozeznáváme věc v její lapidárnosti a současně realističnosti – jako třeba banánovou krabici zredukovanou na typické otvory.
Některé motivy se už staly určitými autorčinými emblémy – holinky, koště, žebřík nebo rukavice ad. – nejprve se objevovaly na obrazech s postavami, ale časem se osamostatnily. Věc-znak tedy můžeme v tvorbě Alice Nikitinové nahlížet jako pevně spojenou s lidskou činností, byť se přítomnost člověka z obrazů vytratila. I přes zdánlivou formální strohost (nebo naopak velkorysost) tak nejde jen o experimenty s barvou, tvarem a percepcí diváka, ale i o soustředěné ohledávání životního prostoru, který nás vlastně spoluutváří.
Tereza Jindrová
