Umění antropocénu

Jak je patrné, téma životního prostředí a ekologie v umění se s čím dál větší intenzitou stává vědomě politickým rozhodnutím, které ovlivňuje to, jaké umění tvoříme, jak jej vyučujeme, jak o něm mluvíme či jak jej prezentujeme. Umělecká tvorba se prolíná s kulturním provozem, ten zase s aktivismem a naopak, čím dál více je akcentován kontext, použitý materiál i finanční zdroje.

Privatizační umělec Petr Pudil (upravené vydání)

Často vystupují jako blahosklonní mecenáši, kteří se rozhodli z dobré vůle dát stranou něco z nastřádaných milionů a přispět tak k veřejnému blahu a rozvoji vysoké kultury. Jejich na první pohled dobré záměry bychom však měli vnímat v kontextu pohnuté politické a ekonomické historie (nejen) naší země. Měli bychom se ptát, jak ke svým majetkům přišli a kolik společenských nebo ekologických škod napáchali při jejich hromadění.

Game Fiction Work

„Překvapuje mě, jak jsou lidé hraví“, prohlásila moje máma, když viděla, jak soused prodal zemědělské stroje, koně a nakonec i celý statek, jen aby mohl stát celý den u hracího automatu. Taková „hravost“ se dnes postupně daří objevovat takřka v každé oblasti vzdělávání, práce a volného času. Pro zmíněnou tendenci se již vžil termín gamification, který je převážně navržen z perspektivy marketingu služeb. Hra je tu mj. definována jako „úloha dobrovolného kontrolního systému, ve kterém jsou síly protivníků omezeny procedurou a pravidly tak, aby produkovaly nerovnovážný výsledek.“

KRÁTKÝ FILM (doplněná verze)

Když v roce 1990 podal Jan Knoflíček, bývalý ekonomický náměstek Ústředního ředitelství Československého filmu, návrh na transformaci podniku na akciovou společnost, byl jeho projekt schválen, ačkoliv vykazoval fatální nedostatky ‒ neobsahoval soupis majetku ani způsob nakládání s výrobními právy.
Akciová společnost Krátký film se v nových tržních podmínkách nedokázala prosadit. Koncem 90. let přesáhly její dluhy 400 milionů korun a filmovou výrobu se už nepodařilo oživit.