KRÁTKÝ FILM (doplněná verze)

Krátký film vyrobil v době státního monopolu stovky kreslených a loutkových animací, tisíce dokumentárních pořadů, instrukčních nebo propagačních snímků a více než jeden a půl miliónu metrů filmových týdeníků. Když v roce 1990 podal Jan Knoflíček, bývalý ekonomický náměstek Ústředního ředitelství Československého filmu, návrh na transformaci podniku na akciovou společnost, byl jeho projekt schválen, ačkoliv vykazoval fatální nedostatky ‒ neobsahoval soupis majetku ani způsob nakládání s výrobními právy.
Akciová společnost Krátký film se v nových tržních podmínkách nedokázala prosadit. Koncem 90. let přesáhly její dluhy 400 milionů korun a filmovou výrobu se už nepodařilo oživit. Českou pojišťovnu, majoritního vlastníka Krátkého filmu, mezitím ovládla finanční skupina PPF, která v roce 2005 prodala zadluženou firmu podnikateli Richardu Benýškovi za méně než dva milióny korun. Krizový manažer převzal nejen filmotéku, v níž bylo uloženo kolem padesáti tisíc titulů, ale také si ze zámku Kratochvíle odvezl filmové loutky a další artefakty, spojené s historií české animace. Hodnota sbírky byla tehdy vyčíslena na 90 až 135 miliónů korun. Současný majitel Krátkého filmu neprovozuje žádnou veřejně přístupnou expozici nebo promítací sál. Vydělává zejména prodejem vysílacích práv k legendárním animovaným filmům, aniž by měl povinnost odvádět poplatky do Státního fondu kinematografie.

související s
KRÁTKÝ FILM (doplněná verze)

Interfaces 01: Metrická imaginace

Jedním z určujících rysů pozdně kapitalistické společnosti, již chtě nechtě obýváme, je pronikání kvantifikace do všech oblastí jejího fungování. S rostoucím nátlakem na měřitelný výkon, zmnožováním nejrůznějších statistik, žebříčků a datových analýz a neustálým hodnocením ostatních i sebe sama se vyrovnáváme všichni. Ještě znepokojivější je však rozšíření metrické logiky do sfér, které byly vůči ní dlouho považovány za relativně imunní – především do umělecké tvorby a humanitních věd. Jak může umělecká teorie a praxe tento systém tematizovat, natož mu vzdorovat?

Jan Ságl - Underground (1972)

Na stativu položená kamera snímá ženy, muže i děti vyjíždějící z podchodu na Václavském náměstí v místě tehdy ještě neexistující stanice metra Můstek. Jejich do každodennosti ponořené tváře, pasivní těla, která v kontinuálním proudu vyvrhuje mechanismus eskalátoru na povrch, se v Ságlově podání staly obrazem normalizační rezignace české společnosti.
0:12:17

Velký zlatý voči

Výstava jako celek nabízí divácky přístupnou formou možnost vidět jednotlivé okamžiky spojené s pětatřicetiletým vývojem CJCH v širších souvislostech, nahlédnout “pod pokličku” a uvědomit si nesamozřejmost, občasnou absurditu a zároveň obdivuhodnou odolnost uměleckého světa, v tomto případě ilustrovaného stručnými dějinami jedné umělecké ceny.