Jedním z nejskloňovanějších manifestů současnosti se záhy po svém zveřejnění v roce 2013 stal Manifest akceleracionismu Nicka Srniceka a Alexe Williamse. Genealogie pojmu akceleracionismus ovšem sahá až k filosofickým koncepcím Friedricha Nietzscheho, Gillese Deleuze nebo Félixe Guattariho, ze kterých vycházel experimentální teoretik Nick Land. Zjednodušeně řečeno je akceleracionismus součástí tendencí v rámci moderního myšlení, které můžeme pracovně označit jako filosofie afirmace, jež mimo jiné usilují o jiné chápání dějin než to, které je postavené na negaci, jak je známe z dialektického myšlení a kritické teorie. Z akceleracionismu se brzy stala interdisciplinární tendence, která se pohybuje na hranicích ekonomické a politické teorie, výtvarného umění, filosofie nebo futurologie a je tak sdíleným „ismem“ několika světů. Reflexe akceleracionismu v rámci světa umění se možná přirozeně vynořuje v situaci vyčerpání afirmativního přístupu post-internetové estetiky ruku v ruce s odmítáním návratu ke klasickým přístupům, opřených o kritickou distanci, která usiluje o reflexi podmínek vlastní možnosti. Umění už tu nemá mít jenom kritickou funkci – namísto toho společenské a technologické podmínky svého vznikání afirmuje jakožto nevyhnutelné společně s celospolečenským úsilím o politickou navigaci možností, které tato základna skýtá. Akceleracionismus v umění se tak chce stát součástí nově pojatého projektu emancipace člověka, který směřuje k post-kapitalistické společnosti.
Martin Vrba
