Výstava Umělci a proroci. Schiele, Hundertwasser, Kupka, Beuys a další představuje významnou, avšak dnes již téměř zapomenutou kapitolu vývoje evropského umění. Expozice prezentuje díla proslulých výtvarníků, zcela poprvé jsou ale vystavena v širokém společensko-historickém kontextu, jenž podmínil vzestup proroků, kteří podstatným způsobem ovlivnili jejich tvorbu. Představeno je více než 350 exponátů z období 1872–1972 včetně vzácného a rozmanitého dokumentačního materiálu – zastoupen je Johanness Baader, Joseph Beuys, Fidus (Hugo Höppener), Friedensreich Hundertwasser, Jörg Immendorff, František Kupka, Egon Schiele, Friedrich Schröder-Sonnenstern and Heinrich Vogeler. Výstava kurátorky Pamely Kort vznikla ve spolupráci Schirn Kunsthalle ve Frankfurtu a Národní galerie v Praze.
Výrazné a rozmanité umělecké postoje evropských umělců by od 80. let 19. století nevznikly bez vazeb na tehdejší samozvané proroky. Náboženská oponentura a sociální revoluce patřily k hlavním tématům charismatických osobností, jejichž význam pro moderní umění zůstal v podstatě nevyřčeným příběhem. Všichni usilovali o to, aby společnost změnila svůj životní styl i pohled na svět a naučila se řešit osobní, společenské a ekonomické problémy moderní doby. Jejich jména – Karl Wilhelm Diefenbach, Gusto Gräser, Gustav Nagel, Friedrich Muck-Lamberty a Ludwig Christian Haeusser – upadla takřka v zapomnění. Během života však měli u širokého publika a v avantgardních kruzích proslulou pověst a těšili se nesmírné oblibě. Oceňovali je i umělci a intelektuálové, ač mnohdy pouze skrytě.
V roce 1882 se malíř, průkopník vegetariánství, Karl Wilhelm Diefenbach stal prvním německým umělcem-prorokem. Jeho vídeňská výstava v Rakouském uměleckém spolku se o deset let později stala legendární a zásadním způsobem ovlivnila pozdější pařížskou tvorbu Františka Kupky. Egon Schiele byl inspirován jak Diefenbachem, tak Gustem Gräserem – k jeho ústředním námětům patřil umělec v roli trýzněného proroka. Okolo roku 1900 podněcoval „přírodní prorok“ Gräser věřejnost k následování jeho skromného života v souladu s přírodou a bližními. Během 50. let 20. století jeho příklad následoval Friedensreich Hundertwasser stylizující se do role umělce-ekologa.
Dadaistická tvorba Johannese Baadera byla založena na umělcově ztotožnění se s Kristem pod vlivem tzv. Ježíšových věrozvěstů, mezi něž patřil i Gustav Nagel. Ten se po celý život do podoby božího syna stylizoval a během několika let prodal tisíce pohlednic s vlastní podobiznou. Josepha Beuyse podnítila prorocká tradice k pochopení mesiášského rozměru jeho uměleckého poslání. Jörg Immendorff z počátku tento aspekt Beuysovi osoby a díla parodoval, později se přihlásil se k „náboženství“ komunismu.
Expozice ve Veletržním paláci objevuje nejen spojovací linie mezi umělci a proroky, ale vykresluje také dalekosáhlé společensko-historické souvislosti vedoucí ke vzniku klíčových děl moderního výtvarného umění.
–
Tvorba Jonathana Meeseho (1970) integruje malířství, sochařství, instalace, performance, kresby, koláže a divadlo. Při zahájení expozice Umělci a proroci. Schiele, Hundertwasser, Kupka, Beuys a další vystoupí německý výtvarník s performancí připravenou speciálně pro Národní galerii v Praze. Během ní bude ze svého úkrytu rozmlouvat s osobnostmi proroků představenými v rámci výstavy. V Malé dvoraně Veletržního paláce bude zároveň instalován soubor jeho pláten My Über Daddys, která rovněž odkazují na působení a vliv proroků.
Třebaže Jonathan Meese vnímá sám sebe jako antiproroka, ve svém aktuálním představení “You“, Living in the Erzbox: L.O.V.E. de LARGE (VISIONTELEFON) vychází z tradice vizionářského hnutí umělců-proroků. Ti na přelomu 19. a 20. století usilovali o společenskou revoluci a jejich životní styl a myšlenky ovlivnily tvorbu řady klíčových osobností především německého výtvarného umění.
Myšlenka integrálního umění, výrazný aspekt performativního přístupu, představa umění jako antisvěta a „diktatura umění“, z níž vycházejí všechny Meeseho práce, spojují jeho dílo již od tvůrčích začátků s divadlem. Široké uznání získal již při konání své první výstavy na 1. Berlínském bienále v roce 1998, kde jeho instalace oslavovala různé hrdiny a antihrdiny světových dějin, mytologie, filmu a popkultury. Od té doby následovala mnohá pozvání velkých institucí na výstavy a performance – například v Tate Modern v Londýně, P.S.1. v New Yorku, Kestner Gesellschaft v Hannoveru, Deichtorhallen v Hamburku, Magasin v Grenoblu či Gemeentemuseum v Haagu.
