The End of History
Storytime je výpověď, deníkový záznam a příběh o dospívání umělkyně Magdaleny Kašparové, zabývající se soukromím, subjektivitou a autentičností online sdílení. Co sdílíme, co je soukromé a jaké jsou možnosti sebeprezentace v současné kultuře, založené na obrazovce?
Magdalena přijímá konvence YouTube vlogu a její deníkové záznamy z doby dospívání se zde vynořují syrové a zdánlivě neupravené. Jsou skryty ve sbírce starých a dávno nepoužívaných mobilů - v písničkách, gifech, rozpixelovaných obrázcích a videích. Jsou vetkané do nedokončených příběhů, anekdot, hlášek a odrážejí se ve tvářích z dětství, kde zkušenosti s duševní nemocí rychle střídají popové hity.
Amalia Ulman, argentinská umělkyně žijící v New Yorku, se ve svém videu The Annals of Private History zabývá historií deníků, které píšou ženy a které byly v minulosti drženy pod zámkem, aby ukryly před zraky veřejnosti a otců potenciálně pobuřující deníkové záznamy, líčící duševní nemoci, případy znásilnění nebo zneužití. Aby se utajil tento obsah, který muži nazývali “vnitřní blouznění” a co Freud označoval jako infantilizované ženské emoce, byly deníky opatřeny miniaturními zámky s klíčky. Chlapci však dostávali zápisníky, do kterých si mohli zapisovat svoje myšlenky a příběhy zlomených srdcí, které pak se světem sdíleli jako spisovatelé a básníci.
V tomto kontextu si selfie - symbol a zbraň čtvrté vlny feminismu ve svém provokativním prosazování viditelnosti – nárokuje významné místo ve vizuální kultuře. Až na několik výjimek se jím české umělkyně téměř nezabývaly a ty, které selfie použily, byly nejednou označovány jako sebestředné, narcistní, trapné osoby posedlé samy sebou. Selfie však vyzbrojilo vyprávění dívek a žen využíváním vlastního obrazu, jeho bezprostředností v každodenním životě a jeho bezprecedentním stupněm kontroly nad online sebeprezentací. Magdalena využívá charakteristické vlastnosti selfie – bezprostřední blízkost a přímý oční kontakt – ale při využívání technologií nahrazuje roztřesený záběr z mobilu a citová zhroucení statickou kamerou, dobře nasvícenou scénou a naprostou vyrovnaností.
Na rozdíl od prací umělkyň jako je například Amalia Ulman nebo Ann Hirsch, které zkoumaly sebereprezentaci prostřednictvím participace a interakce na Instagramu nebo YouTube, Storytime není koncipován jako projekt, který by začínal prostřednictvím online interakce na sociálních sítích. Komodifikovaný jazyk používaný vloggery, nepřeberné množství zvukových a obrazových přechodů, které Magdaleně pomáhají vyprávět její příběh, nám tak možná sdělí více o tom, jak se online performativita zakořenila v naší subjektivitě a jak se naše soukromí přetavilo v readymade.
Storytime se nevyžívá ve snaze formálně zachytit nejnovější trendy sociálních sítí – což je známý postup, který učinil poměrně mnoho prací, využívajících nejmodernější technologie, rychle zastaralými. Neuvidíme nejnovější Instagramové filtry, 3D nebo AR. Emotikony a vizuální efekty, které tu jsou použity, mají
“prosumer standard”[1]anebo se jedná většinou o rozpixelované obrázky či retro gify. Avšak posun našeho vnímání toho, co je soukromé a co je veřejné v našich životech, směrem ke kultuře sociálních médií, kde usilujeme o neustálou sledovanost, je do této práce znatelně vetknutý. Prezentací, kterou můžeme nazvat internetovým folklórem, spolu s pro autorku hodnotnou sbírkou starých mobilů, nás umělkyně vtahuje do vyprávění tím, jakým způsobem představuje svůj zdrojový materiál – skrze její upřímné zděšení z pomalosti a selhávání zastaralé technologie a její podobou jako teenagerky. Přesto je toto prostředí, designované jako individuální uživatelská zkušenost, pro nás okamžitě srozumitelné a rozpoznatelné a vytváří tak silné emocionální napojení na autorský materiál.
Sdílením hluboce osobní traumatické zkušenosti zkoumá Storytime limity zprostředkování skrze obrazovku, hraním si s ženskou online sebereprezentací. Bez ohledu na předkládaný obsah nevykazuje zářivá, jemně nalíčená tvář umělkyně žádné známky úzkosti a napětí, pocení či zrychleného tepu po celých třináct minut trvání. Přemýšlela jsem o tom - je tato performance archetypu, tedy stylizace do role, jak si tradičně představujeme ženskost - tím, co způsobuje, že je Magdalenin příběh tak naprosto věrohodný? Jak by projev emocí ovlivnil naše konečné chápání díla? Někdy je její tvář plochá jako samotná obrazovka, neustále pozitivní a plná života, až do chvíle, kdy se umělkyně v závěrečných několika minutách, v souladu s vyprávěným příběhem, vědomě velmi jemně dotkne své vkusně nalíčené tváře. Co obrazovka odhaluje a co skrývá? A co v současné době ztrácíme a zároveň získáváme naší online přítomností?
Hana Janečková
[1] prosumer nemá pro daný kontext český ekvivalent. Výraz v angličtině vznikl ze spojení slov producer a consumer a jedná se o označení člověka, který určitý obsah vytváří a zároveň konzumuje.
