O Slávě Sobotovičové by se mělo psát ve slokách proložených refrénem – to proto, že ve svých dílech (audiovizuálních záznamech i živých performancích) ráda zpívá. Ale především tu jde o rytmus – periodický návrat motivu, který dočasně ustoupil hlavnímu proudu vyprávění. Platí to pro lidové písně, vytlačené současným životním stylem kamsi do skanzenů, jako relikty teď už historické touhy po obecně sdíleném a/nebo symbolicky významném. Platí to pro pocit vykořeněnosti Slovenky usazené v Praze i pro pocit sociální vyloučenosti současného umělce. Ale lze to také vztáhnout obecně na pocit ztráty, jenž se dostaví pokaždé, když jsme svědky zastarávání a mizení v pohybu času.
Rytmus represe a návratu vyloučeného, ať už má podobu jakoukoliv, je pro Slávu klíčový. Mravenci, kteří se škvírou v okně vracejí na místo, které jim kdysi patřilo. Návštěvy u rodičů, samy o sobě cesty časem, a hlavně rituály, prováděné soustředěně a pečlivě napříč generacemi. Práce a odpočinek, všední a sváteční, významné a banální, partikulární a univerzální – tyhle polarity se postupem času vzájemně přiblížily tak, že je lze rozlišit jen s obtížemi nebo vůbec. Tato skutečnost, spolu s přirozeným založením umělkyně do značné míry určuje okolnosti vzniku a výslednou podobu jejích projektů.
Pokud jde o video, styl natáčení je impulzívní (Sláva pálí takřka naslepo a cíl uvidí jasněji teprve během postprodukce), formát performancí pak spíše intuitivní (hlubší význam se vyjevuje skrze podobnost s rituálem, zpravidla křesťanským). Podoba instalací vychází ze stejného klíče.
Běžné, známé situace jsou zarámované jako Podivné – u videí nejprve objektivem kamery a následně – při divácké projekci – prostředím galerie. Sem patří momentky: koza přistižená při česání jablek jako biblické podobenství, palimpsesty zpravodajství a populárních písní, i “reprízy”, při nichž rodiče a sestry “hrají” sami sebe při běžných činnostech jako úklid, vaření, nebo zpívání v autě. Při vernisážových performancích Sobotovičová dosahuje účinku Podivného předváděním rituálů spjatých s křesťanskou symbolikou, v sekulárním světě neaktuální, ale obecně srozumitelnou: křest vodou, apoteóza chleba a vína.
Ostatně výstavy současného umění představují přechodové rituály se vší nepatřičností a nejistotou z toho vyplývající. Význam získávají pouze pro zasvěcené. Trapno je zde přítomné nejen jako běžné riziko veřejného vystoupení, ale jako enzym podporující kvašení a tudíž změny. Sláva je procesem fermentace uhranutá podobně jako zpěvem. Kvašení hroznů při výrobě vína, přeměna vlastní moči v hnojivo na kytky, nebo kynutí těsta tvoří paralelní kánon její tvorby. Pučení kvasinek může evokovat surrealistickou estetiku, Bretonovu lžíci-pantoflíček – replikací motivu i aluzí na staré dobré časy rukodělné výroby, ale především dialekticky chápaným návratem.
Chování kvasinek, které postupně ovládnou všechen prostor a tím zničí své životní prostředí může sloužit jako dystopický model konce dějin. Rozpuštění se v okolním prostředí, tj. role mizejícího prostředníka v procesu transformace, nabízí utopickou verzi téhož modelu. Jak říká Sláva Sobotovičová: I triviální věci mohou být zásadní, ale musíte vědět proč.
Michaela Ivaniškinová
