Přesto, že se dnes pohybujeme v digitální všudypřítomnosti, je tiskařský lis stále převratným vynálezem v oblasti šíření vizuální informace. Průmyslová výroba obrazů postupně změnila naše vnímání natolik, že jsme téměř ztratili přímou zkušenost s neopakovatelností původních předloh. Přepisování historie získalo s nástupem mechanické reprodukce nové možnosti a paměť se stala do jisté míry rukojmím polygrafického průmyslu. Digitalizace, možná zdánlivě, naší paměť z tohoto zajetí vysvobodila, ovšem na úkor uchopitelnosti. Fotografie opustila svůj materiální základ a v podobě nikdy nekončícího proudu dat, splynula s okolní realitou.
Čtení původních obrazů často provází nedorozumění a pochybnosti. Stará gramatika se pomalu vytrácí a nová se zatím neuzákonila. Tiskové reprodukce z minulého století se stávají podobně vzácnými, jako jejich původní předobrazy. Stopy jedné mizející technologie. Prchavost a opakovatelnost je u Svätopluka Mikyty záměrně vystupňována až na samotnou hranici viditelnosti. Nezřetelné otisky knižních ilustrací, vyzařují kdysi dávno ztracenou auru jedinečnosti. Do rozštěpených obrazů jsou vsazeny barevné plochy, které zcela překrývají spodní vrstvu s konkrétním motivem. Některá místa však zůstávají stále prázdná, chybějící reprodukce nejsou ničím nahrazeny. V nepřehledné záplavě technických obrazů s vysokým rozlišením, může být nezřetelnost svébytnou odpovědí na tyranii ostrosti.
Pokud se v minulosti Mikytova práce vztahovala především k ikonografii spojované s dobovou propagandou, pak v současnosti můžeme pozorovat určitý obrat k estetice užitého umění. Jednobarevné podklady plakátů a části interiérového designu, vytvářejí nejisté prostředí. To, co zůstává, je hra s odkazem polygrafického průmyslu a nespolehlivostí naší paměti.
Jiří Havlíček