Základním tématem výstavy je ztráta jistoty z důvodu rozdvojení jednoty, kdy ony dvě nově vzniklé entity nabyly opačného významu, jenž vede k nesouladu. Jde tedy o opak principu jin jang, jenž je výrazem harmonie či rozdvojené buňky, které v souladu být musí, aby vznikl nový život. Myšlenkový leitmotiv výstavy je tedy cosi nepřirozené, co vzniklo spíše z konfliktu, roztržením, jehož dozvukem je tudíž trauma.
O jaký druh traumatu však jde? Jak je příznačné, Zdena Kolečková komunikuje takto vzniklou bolest jemně, alegoricky a několika vrstevnatě. Navádí diváka k takovému typu čtení, kdy jej podráždí (znejistí) a poté tak trochu uchlácholí, že to přece až zase tak zlé není, aby ve třetí vrstvě přitlačila na pilu podprahové beznaděje. Ilustroval bych to tak, že např. krev, kterou autorka používá, vůbec na první pohled neevokuje krutost či bolest, neulpěla totiž na noži, ale na subtilním perku, jež obvykle v pohádkách používá ďábel, aby jím skoro bezbolestně bodl do prstu hrdiny, který by svou krví podepsal kýženou smlouvu. A onen psací nástroj ani nadále nic nedrásá, ale pečlivě opisuje zdánlivě neškodné poetické slovanské ornamenty. Ano, uvědomme si, že v důsledku je přece ono psací perko mocnější a rafinovanější zbraní než nůž a ornament v podobě slovanské hvězdy, trumfující nacistickou svastiku nakonec bolestněji než řezná rána v našem těle. Takže takto se podruhé ocitáme na podprahové vrstvě traumatu, abychom se museli zamyslet, proč onen zákeřný symbol skoro proškrabává do křehké skořápky vejce, skrývající život v té nejtradičnější podobě. Médium fotografie pak tento krutý akt zachycuje takřka sterilně – lékařsky čistě, takže zase opak krutosti.
Zmiňuji-li se o akcentaci nejistoty vzniklé násilným oddělením, je důležité, abych rovněž zmínil častý výsledek tohoto aktu – chaos. Právě ten totiž následně působí mnohokrát znásoben na diváka, jenž není schopen absorbovat rozporuplné a falešné informace, kterým je denně vystaven, až je pro něj leckdy těžké zachovat si zdravý rozum. Toto je skutečný fenomén dnešní doby, který tak intenzivně autorku trápí a ona se pokouší s onou agresivní silou zápasit opakem, tedy takřka metafyzickým klidem a jemností s prvky prostých, efemérních objetí.
Zdena Kolečková si pohrává se subtilními, mnohdy zpočátku až těžko patrnými procesy vzniku výše zmíněných fenoménů. Ty jsou totiž, ať chceme nebo ne, ukryté všude kolem nás: v závěsu rozvlněném poryvem větru, v očích pstruhů z lesního jezírka, v hedvábných výšivkách, v cukru stroze udusaném v homolích a samozřejmě v kýžené umělecky kultivované krvi.
