Markéta Adamcová se na výstavě "Noise of a Dense Life" zabývá tématy smrtelnosti, generačního traumatu a tělesné zranitelnosti. Její práce zdůrazňuje důležitost porozumění historii a rodinným konstelacím jakožto klíčovým faktorům pro pochopení našeho současného stavu a chování.
Práce reflektuje nejen fyzickou stránku organismů, ale i jejich duševní a emocionální složku. Skrze abstraktní formy a barevné kombinace se snaží vyjádřit komplexnost života a jeho různé fáze a transformace. Výstava "Noise of a Dense Life" je tak metaforickou odezvou na procesy, které provázejí existenci a zánik každého živého tvora. Autorka prostřednictvím své malířské a básnické tvorby převádí tyto osobní situace a vyprávění do živých barev a upřímných textů. Báseň "The Movement" (Pohyb) nás přivádí do zahrady jako pozorovatele věčného, cyklického života, který se v ní odehrává. Brouci, pachy, počasí - každý pohyb umožňuje vznik toho dalšího, vše existuje bez ohledu na naše trápení či osobní historii. V jejích textech se zrcadlí ztráta časovosti, nebo dokonce ztráta sebe sama v samotě, pochopení pro odcizení i hluboké rodinné vztahy.
Adamcová zkoumá generační traumata a zděděné bolesti, které se šíří v rodinách a komunitách napříč rozsáhlým prostorem skrze myšlenky Judith Butler, Gabora Maté a básníků, jako jsou Etel Adnan nebo John Donne. O své osobní ztrátě mluví také v souvislosti se zvěrstvy, která jako lidstvo kolektivně připouštíme. Butler nás podobně vyzývá, abychom se zamysleli nad tím, které životy jsou považovány za hodnotné a čí utrpení je vůbec vnímáno jako opravdové. Zdůrazňuje etický imperativ uznat hodnotu všech životů a kolektivního truchlení a hojení. "Kapacitní péče," termín zavedený v "Manifestu péče" (The Care Manifesto: The Politics of Interdependence, Verso 2020), klade důraz na péči o cizí a vzdálené lidi, na univerzální péči, která "kultivuje a upřednostňuje sociální, institucionální a politické zázemí, jež umožňuje a posiluje naše schopnosti pečovat o sebe navzájem a o přirozený svět."
Autorka čerpá z literatury, vizuálního umění a přírodních motivů, které v jejím podání proplétá na papírových kolážích, kresbách nebo rozměrných, barevných plátnech, skrze abstrahované postavy a organické tvary. To, co považujeme za pevnou hmotu, je zde proděravělé, a to, co má být křehké jako list stromu, zde naopak představuje tu nejsilnější spojku mezi propletením jednotlivých obrazů. Vzájemně se odkrývající vrstvy na plátnech nechávají prostoupit jejich hloubku, takže můžeme sledovat několik scén najednou, jako bychom zrychleně pozorovali růst stonku z hlíny a zároveň jeho uvadání a tlení. Vše prorůstá a mísí se, plátna na sebe navazují a odkazují jedno na druhé i na části autorčiných básní. Malá muška pod malířským mikroskopem se blyští v několika barevných spektrech přímo před našima očima, zatímco se snažíme přijít na to, jestli ještě někdy vzlétne.