V prosinci 2015 se začala psát historie sbírky "Pekelné sáně". V současné době obsahuje více než 500 děl, která jsou vystavena na několika místech v Kroměříži. Sbírka nemá jednotné téma, motiv, techniku či médium. Nechybí malé formáty, ale ani monumentální malby. Naleznete v ní velká jména i doposud neznámé mladé umělce. Její součástí jsou kresby, abstraktní malba, figurativní a narativní motivy, sochy a instalace. Ve své mnohotvárnosti však tvoří komplexní celek.
Společná výstava sochařky Pavly Scerankové a malíře Daniela Vlčka se vztahuje k člověku a jeho postavení ve světě. Každý z vystavujících vytváří jednu z vrstev, které pospolu nasvěcují antropocentrismus jako pochybný a destruktivní princip. Sceranková prezentuje figurativní objekty a Vlček abstraktní malby. Kontury člověka jako by se zde rozpíjely do nečitelnosti a měnily ve vlnění, které je součástí mnohem obsáhlejšího celku.
Pavla Sceranková sochařství vnímá jako široké pole práce s trojrozměrnými díly. Výstupem tak nemusí být plastika nebo objekt, ale například fotografie či video, v němž se s objektem nějak nakládá. Sochou či objektem ale také může pouze iniciovat konkrétní lidskou činnost. Právě k této poloze tvorby se ale Sceranková dostala díky dlouhodobému zájmu o „mobily“ – sochařská díla s pohyblivou složkou. Ze široké škály přístupů ke kinetické složce uměleckých děl, se přitom přimyká k těm, jejichž pohyb závisí na interakci s lidmi. Dvojice nových soch, vytvořených pro Pekelné sáně, je právě tohoto druhu. Jejich podoba vzešla z autorčina vnitřního znepokojení z měnící se geopolitického situace v různých částech planety. Jejich rozkolébáním jako by se ale my stávali hybateli procesů ve stále nestabilnějším a nebezpečnějším světě.
Na počátku malířské tvorby Daniela Vlčka stála jeho zkušenost s hudbou a zvukem. Své zaujetí pro šíření akustických vln transponoval do obrazů jako vrstvení opakujících se kruhů. Našel si i neobvyklý, ale příhodný malířský nástroj, jímž barvu přenáší na plátno – klasické vinylové hudební desky. Postupem času se však Vlčův zájem obohacoval o další oblasti, v nichž vlny a jejich vzájemné interakce sehrávají roli. Jeho obrazy jsou volně inspirovány principy, které se vyskytují v živé i neživé přírodě, a zároveň čím dál více i autonomními „optickými událostmi“, které vyplývají z přímé interakce mezi kružnicemi překrývajícími se ploše obrazu. Jako by každá Vlčkova malba byla jednou Petriho miskou, v níž jsou nastaveny základním podmínky experimentu, který malíř provádí a moderuje. Nové Vlčkovy obrazy jsou přitom spontánnější, než tomu bývalo dříve. Stojí sice nadále na základním geometrickém rozvrhu, nicméně vrstvení kružnic je méně dané a předvídatelné. Jako by Vlček dopředu přijal, že nemůže přesně vědět, co v malbě nastane.
Ve vzájemném spojení jsou Vlčkovy malby abstraktní paralelou interakcí a kyvadlových pohybů, které se dějí se sochami Pavly Scerankové. Také ty lze do jisté míry předvídat (a dokonce matematicky vyjádřit), plně se ale tyto předpoklady spolehnout nelze. Záleží přeci na hybatelích. Výstava Vládci světa se tak ve své hlubší vrstvě dotýká i této nepředvídatelnosti, který svět a naše konání v něm charakterizuje. I když si jako lidé často myslíme opak.
text: Jiří Ptáček
Jiří Foltýn: Meziplanetární
Jiří Foltýn (1951, Ivanovice na Hané) navzdory železné oponě dokázal v sedmdesátých letech souznít s duchem doby a zcela aktuálně a nezáměrně se přidat k proudu manipulované a komponované fotografie. Zásadním okamžikem v jeho fotografické dráze byla putovní výstava Tschechoslowakische Fotografie der Gegenwart, která byla v devadesátých letech ke zhlédnutí hned v několika evropských zemích, ale také v USA – Texasu a Kansasu. V jeho přístupu je zásadní zachycení průběhu času, přičemž tvrzení, že „fotografie nelže a zachycuje okamžik“ je v jeho pojetí záměrně popřeno. Umělecké fotografii se věnuje od roku 1973 a v jeho fotografické činnosti, kterou reflektoval i Antonín Dufek, najdeme od druhé poloviny devadesátých let desetiletou pauzu. Pokud nemá co říci, nefotí. Jeden z typických a ne náhodných aspektů jeho práce jsou také volné, dlouho vznikající cykly. Pozvolné rozrůstání uměleckého záměru, který promýšlí a propracovává a při němž záměrně využívá náhod a příležitostí, jež nalézá v okolí. Zcela příznačný je také nadhled a prvek hravosti, který se asi nejvíce projevuje v cyklu Planeta Foly (2004) , jehož část společně s Torzem mohou návštěvníci galerie spatřit na výstavě Meziplanetární . Foltýnova fotografická činnost je neodmyslitelně spjata s činností vyškovského fotoklubu Orion a především Josefem Vojáčkem, s nímž v osmdesátých letech tvořili Tandem, který společně objevoval možnosti zásahů do expozice a experimentoval s manipulací ve fotografovaných objektech a zátiších. Právě k zátiší a krajině se vytrvale obrací Foltýnův zájem, který do těchto žánrů vnáší osobité zásahy směřující k zobrazení rytmiky, tajemnosti, záhadnosti a zvláštní lyrické poetiky. Jeho první významný cyklus nazvaný Příhody s lanem (1982) odstartoval tvorbu namířenou ke konceptuálním zásahům a vytváření příběhů, které najdeme v jeho cyklu Vkazy (2012) i později. A pak jsou tady už zmiňované návštěvy z vesmíru, z planety Foly, kontakt Fisko Birlika (2017), návštěvníka odjinud, který objevuje planetu Zemi. Na závěr se nelze ubránit myšlenkám, že kdyby vnímavý, přátelský a rutinním pohledem nezatížený návštěvník z vesmírných dálek objevoval planetu Zemi, jeho pohled by se od pohledu Jiřího Foltýna nemusel příliš odlišovat.
text: Markéta Hamzová
Václav Stratil: Skandál na Hané
„Slova“ pronikla do tvorby Václava Stratila už v 80. letech coby součást některých z jeho rozměrných kreseb, které dlouhé měsíce rýsoval tuší na pásy papíru. Známý je ale například i mnohačetný soubor soubor menších formátů z 1. poloviny následujícího desetiletí, na kterém se opakuje jediné slovo: nuda. Zápisky, které si dělá poslední tři až čtyři roky, ovšem sledují jiný horizont. Stratil v nich totiž vůbec poprvé reflektuje svůj nedávný návrat do rodné Olomouce, na Hanou. A zároveň sleduje i dlouhodobější téma, které v jedné textové kresbě sám nejlépe pojmenoval jako „dobré stáří“. Významnou roli ve Stratilově rozsáhlé umělecké tvorbě už desítky let sehrává autoportrét. V průběhu let však autobiografické prvky vstoupily do všech sfér, kterým se jako umělec věnuje. V malbě, kresbě i fotografii vystoupila do popředí jak jistá „situačnost“, tak snaha o reflexi obecnějšího stavu, v němž se Stratil jako autor nalézá.
Říká se, že umělec nikdy nejde do důchodu. Může ale umělec svou tvorbou reagovat na to, že de facto už v důchodu je? Stratil se proces nevyhnutelného stárnutí pokouší nahlížet nikoliv jako tragický soumrak života, ale jako osvobozující fázi, v níž lze na kolotoč světa pohlížet s nadhledem, bez tlaku povinnosti dostát pracně dosaženému společenskému postavení - a rovněž s citem pro poezii přítomného okamžiku.
Do Olomouce, potažmo do rodinného domku v její okrajové čtvrti Řepčín, Stratil dojížděl čím dál častěji po dobu několika let, až se zde před necelými třemi lety usadil natrvalo. Ocitl se tak v prostředí bez umělecké infrastruktury a zejména bez osobních vazeb na uměleckou komunitu, s níž by se mohl věnovat velkým uměleckým otázkám. Na druhou stranu začal objevovat půvaby života na periferii. A spolu s ním také hanáckého dialektu. Na výstavě Skandál Hané těží z výtvarné tradice minimalismu a konceptuálního umění, která se slovem a textem běžně operuje. Tyto intelektuálně náročné disciplíny ovšem podrobuje novému zkoumání v podmínkách čerstvě nabyté osobní životní zkušenosti.
Stratilovy texty nejsou pouze záznamy životního pocitu. Mají rovněž rozměr humorné provokace, kterou s námi chce sdílet. Jeho hlavní tvůrčí motta již delší dobu znějí „nedělám nic“ a „dělám umění, které může dělat každý“. Vyhlášení „nečinnosti“ sice ve Stratilově případě vždy bylo do jisté míry zdánlivé, nicméně dobře manifestovalo, že mu jde o dílo, které bude samovolně vznikat jako pěna na vlnách všedního života (a v minulosti i dosti bouřlivého životního stylu). Dělat umění, které může dělat i každý z nás, zase Stratil chce, aby sebe sama sesadil z piedestalu „zasloužilého umělce“ a komunikaci s diváky postavil na partnerství a blízkosti. Několika prostými tahy fixou tedy nakreslí hitlerovské knírky, nebo třeba narýsuje jednu vodorovnou čáru a vydává ji za horizont Hané. Uměli bychom to všichni, jen se odvážit. Všichni ale můžeme přistoupit na Stratilovu hru, přenést se přes představu o ušlechtilém a povznášejícím umění, a dotknout se skutečnosti, které je nám (nejen na Hané) vlastně blíž, než si většinou připouštíme.
text: Jiří Ptáček
