Jaromír Novotný přehodnocuje klasické možnosti transformace a izolace média malby od zobrazovacích praktik a je to stále nějak překvapivé. Obrazy tohoto autora vznikající v cyklických a rozvážně komponovaných partiturách na mne vždy působily jako by byly pouze dočasným řešením, nikoliv nedokončeným, zároveň mne fascinují silnou smyslovostí jako výrazně taktilní stopy nebo předměty na blízku (zvláště aktuální práce na papíře). Právě díky specifickým formátům, technice malby, puristicky abstraktnímu myšlení i jeho pozoruhodnému instalačnímu důmyslu mohu vnímat Novotného obrazy především fyzicky. To pokládám s ohledem na podoby současné české malby za jistý druh zjevení.
Tento autor se nezabývá jen symbolikou média malby jako spousta ostatních malířů, ale právě její zvláštní materiální povahou – samotnou podstatou malířských příprav, historií pracovní metody, principem náhody nebo kvalitou technologických nedostatků. Ale i tato oblast zůstává již dlouho přitažlivá pro mnoho jiných. Novotný si ale na rozdíl od ostatních naprosto vědomě a nezakrytě střeží poměrně přísná hodnotící měřítka, jak by obraz neměl vypadat. Jeho bedlivá supervize vylučuje vše, co by působilo jako nadbytečná, protože významotvorná nebo dekorativní, vizuální informace. Autor se raději spoléhá na opakované konstanty psychologického vnímání a minimum výrazu, jehož podobu určuje logika technologické a kompoziční dedukce. Ačkoliv se to tak na první pohled nejeví, Novotný velmi intenzivně a účinně zachází s barvou, respektive s jejím automatickým derivátem v podobě přijaté barevnosti černobílého fotomateriálu nebo použitím základních tiskových barev. Čistě malířský charakter mají jeho spektrální vzorníky světelných kreseb – fotogramů. Ty vznikají při stejnoměrném osvitu fotopapíru postupným, selektivním přetíráním vývojkou a někdy také skládáním fotografického papíru, tedy jeho praktickým přizpůsobováním rozměru poměrně malé fotografické misky.
Několik posledních výstav Jaromíra Novotného představuje výsledky jeho úvah, které mne osobně a v dobrém smyslu provokují stále více. Jednak tento autor zůstává naprosto lhostejný k možnostem jakéhokoliv zobrazování. Vše podstatné se prostě děje ve vakuu uzavřené plochy. A co je neméně důležité – záměrně přerušené spojení tu jde ruku v ruce s poměrně extrémní metodou práce. Jaromír Novotný dokáže naplnit výjimečný předpoklad, že malířské nebo fotografické řešení obrazu může být vnímáno jako naprosto sdělné a přitažlivé gesto i v případě, kdy se vše děje ve jménu touhy nic nezobrazit. Pro malíře nebo fotografa se zdá být příjemnou povinností vyjádřit tento zdánlivý paradox velmi podrobně, tedy se smyslem pro maximální detail.
Michal Pěchouček
http://jaromirnovotny.com
