Neutilitárnost nejčastěji odděluje umění od ostatních předmětů, činností a jevů, které nás obklopují. Velmi zjednodušeně řečeno, pokud umělecké dílo začneme používat jakýmkoli užitečným způsobem, přestává být zřejmě uměním. Naopak pokud se budeme k užitkovému předmětu chovat jako k umění, velmi pravděpodobně se jím může stát. Projekt Richarda Wiesnera Gluon do neutilitární sféry umění integruje užitkové předměty, které svoji užitečnost pozbyly ztrátou jejich majitele. Transformací na umělecké dílo se jejich nepotřebnost definitivně petrifikovala, byť na jiné kvalitativní úrovni. Běžně bývá užitkový předmět uchováván pouze po dobu, kdy slouží své funkci. Opotřebováním ztrácí nárok na existenci. Dokonce i neopotřebovaný, tedy k výkonu stále způsobilý předmět, není běžně schraňován, pokud jej považujeme za technicky či morálně zastaralý. Pravda, i užitkové předměty se stávají za určitých okolností předmětem sběratelského zájmu a jsou schraňovány ve specializovaných muzeálních institucích. Jejich nový status je však identický s uměleckými předměty, v muzeu jsou primárně ke „koukání“ nikoli k používání. Naopak vyhodit, či jinak zlikvidovat umělecké dílo je považováno za barbarství. Muzea dokonce vlastní mnoho artefaktů, které pravděpodobně nikdy nebudou vystaveny, přesto je jejich uchování věnována maximální péče. Umění v tomto smyslu vytváří iluzi nesmrtelnosti.
Dědí se byty, jejich zařízení se však vyhazuje. Marnost je pocit, který provází jejich vyklízení. Není náhoda, že čím dál častěji bývá svěřováno profesionálním firmám. Věci nejsou neutrální, jsou kontejnery paměti. Vyhodit znamená vymazat. Je lehčí si koupit nové, vlastní než se sžívat s nábytkem a předměty po prarodičích. Marnost, vanitas je také tradiční námět táhnoucí se historií umění. Od středověku konfrontovala diváka s uvědoměním si konečnosti pozemské existence života a rovnosti lidí před smrtí. Gluon Richarda Wiesnera lze považovat za jeho současnou variantu. Transformace užitkových předmětů na umělecké objekty je uchránila před vyhozením, či bazarovému rozprodeji. Není patrně náhoda, že u všech byla „znehodnocena“ jejich funkčnost, čímž se definitivně zabránilo možnosti návratu k původní využívání. Celý předmět nebo jeho část byla zalitá do pryskyřice a následně rozřezána na pravoúhlé útvary, které autor znovu poskládal a integroval k tělu původního předmětu na místo, odkud byla vyříznuta. Vznikla tak struktura bohatá na asociace. Transparentní pryskyřicové kostky mohou připomínat ledovou hibernaci nebo podivuhodně krásné krystalické bujení, zdobící i parazitující na původním předmětu. Prošly estetickou eutanázií. Současně se reinkarnovaly do světa umění. Získaly nejen druhý život, který slibuje například také recyklace, ale díky metamorfóze do světa umění i potenciální šanci na nesmrtelnost respektive péči, která slibuje vytrhnout materiální předmět zubu času.
Ondřej Chrobák