Tuto výstavu drží pohromadě rozpor. V klasické logice by takový výrok neobstál, protože pojem rozpor se v ní vztahuje pouze na případy, kdy se dvě abstraktní hodnoty vylučují, a nemohou tak společně utvářet cokoliv nového. Naopak ve světě reálných fenoménů je tato rozdílnost pro vznik nového celku nutným předpokladem.
Toto působení je pak přímo spojeno se skutečností, že prvky, které jej utvářejí, nejsou stejné a panuje mezi nimi určitý druh látkového rozporu. Pro lepší pochopení řečeného si představme krabičku zápalek ležící na stole. Stůl je stolem a krabička krabičkou proto, že na sebe vzájemně působí a – na rozdíl od abstraktních hodnot – sdílejí plochu, která je zároveň spojuje i odděluje. Jde o dvojí vazbu způsobenou tím, že v této ploše vzniká pnutí, které zaručuje nejen to, že krabička stolem nepropadne, ale také to, že uspořádání krabičky nesplyne s uspořádáním stolu.
Popisovaná reciprocita ovšem osvětluje pouze polovinu úvodní věty a její existence sama o sobě navíc nezaručuje vznik konzistentního celku, ale svědčí nanejvýš o tom, že stůl a krabička jsou dva vzájemně oddělené předměty. Vše se mění, upřeme-li k nim bližší pozornost. Zjistíme totiž, že navzdory zdánlivé koherenci těchto jevů jsou to právě vnitřní rozpory, které je drží pohromadě a zároveň z nich vytvářejí nositele ustálených významů. Řeč je například o kolících a vrutech, jež jsou sice skrumáží dřeva, kovu a lepidla, přesto však svrchní desku a čtyři nohy ustavují ve svébytnou významovou jednotu. Podobné – ačkoliv chemické, nikoliv konstrukční – vysvětlení bychom pak mohli přiřknout soudržnosti rozdílných složek celulózy, z níž sestává karton krabičky, nebo přilnavosti fosforu k tenkému dřevu zápalky.
Po vstřebání takovéhoto vysvětlení se nám úvodní tvrzení o vztahu materiálové rozpornosti a významové celistvosti výstavy může začít jevit jako pouhá tajnosnubně podaná banalita. Vždyť onen rozpor – tak je zde před námi vykládán – stojí bez výjimky v jádru všech věcí, které nás v moderním světě obklopují. Navíc je nasnadě zdůraznit, že umělecká díla jsou rovněž věcmi, a není proto žádný důvod předpokládat, že by je pohromadě držel jiný princip než zbytek materiální kultury. Podobně, jako se sama od sebe nerozkližuje celulóza v krabičce zápalek, nerozpadají se do molekul ani olejové barvy, které nanáší malíř na plátno. Také obraz visí podél stěny díky hřebíku, který byl vtlučen do cihel za využití téže rozdílnosti látkových hustot jako vrut prostupující dřevem nohy i desky stolu
I přes tyto podobnosti je však dobré nezapomínat, že nyní nestojíme například v bytové jednotce na Jižním městě, ale v galerii. Dvě rovnoběžné stěny, které v jejím výstavním prostoru vztyčili Martin Kubica s Patrikem Pelikánem, zde tudíž nejsou proto, aby stávající výměru přizpůsobily potřebám nových nájemníků. Jsou tu proto, aby nás přiměly přehodnotit vztah ke zdivu, v jehož rámcích se odvíjí naše životy, a aby nás o nich přiměly přemýšlet – jak často opakuje antropolog Tim Ingold – takříkajíc zevnitř. Takové přemýšlení vyžaduje uzávorkovat významy jako je stůl, stěna či krabička zápalek, kterými předměty příslušného tvarosloví běžně nálepkujeme, a začít jakoby z opačného konce: jde zkrátka o to prozkoumat rozpory tvořící samotnou podstatu jejich věcnosti.
Abychom podobnou myšlenkovou operaci mohli snáze uskutečnit, musí přijít určitý podnět. Stěna nezačne být stěnou odhalující vlastní útroby pouze proto, že ji z Jižního města někdo přesune do galerijního rámce. Mají-li být rozpory divákem důkladně promyšleny a analyzovány, je třeba na ně vhodně poukázat. Znamená to sestoupit až k principům stavební konstrukce; osahat základní předpoklady a možnosti boje s gravitací, který člověk po desetitisíce let svádí ve snaze zdokonalit svá útočiště, či propojit materiály nacházející se na opačných koncích kulturně evolučního řetězce. Jednoduše řečeno: ptát se na to, co přesně se s naším vnímáním stane, když stěna pozbude svůj historicky podmíněný solidní charakter a stane se křehkou, vachrlatou a v jistém ohledu nevypočitatelnou.
Při tomto experimentu by ovšem nemělo zapadnout původní východisko; uchopování vnitřních rozporů stěny se má držet svého a nesklouzávat k rozporům stolu či krabičky od sirek, natož k vytváření ruin. Kubica i Pelikán si tuto skutečnost uvědomují především proto, že výzkumný terén odvinuli od charakteru vlastních povolání. V rolích restaurátora soch a zedníka totiž dennodenně tvoří věci a chtějí v tom pokračovat i zde v galerii. Nezajímá je tvorba jiných artefaktů, ani nechtějí cokoliv bourat. Chtějí stavět a spojovat, avšak na rozdíl od pracovní doby to touží dělat střídavě jako dělníci a jako umělci. Jejich záměrem je vrátit se k látkovým rozporům, které do našeho světa při zdění stěn či opravování soch vnáší, a testovat polohy jejich nejzazší soudržnosti.
Ingoldovské přemýšlení zevnitř tudíž pro autory neznamená pouze exkurz ke kořenům moderní každodennosti, ale i výrazně introspektivní ohledávání vlastního podílu na produkci materiální kultury. Jejich paralelně orientované stěny – jedna vycházející z Kubicova, druhá z Pelikánova rejstříku – se navíc z konstrukčního hlediska liší natolik, že oboustranné srovnání ještě výrazněji podtrhává rozpory obsažené v každé z nich. Společně tak tvoří kontrast mezi řádem a entropií a představují další typ dialektického napětí, které dílo utváří i tříští zároveň. Tuto sounáležitost v rozdílnosti pak v posledku uzavírá scelující vrstva omítky, která v proměnlivé kvalitě provedení obaluje pohledové strany hranolů hobbymarketového dřeva i mohutný odštěpek z kmene rozeklaného bleskem.
Rozpor však není ve výstavě akcentován pouze v mikro rovině technologického provedení stěny či v makro rovině její celkové struktury. Zjevuje se před námi také značně explicitněji – jako horizontální prvek, jenž spojuje a zároveň stabilizuje obě vertikálně orientované konstrukce. Rozpor totiž nenajdeme pouze v protitlaku vrutu vůči dvěma kusům dřeva či v chemické syntéze látek. Je přítomen také v archaičtějších způsobech spojování, jakými jsou rozpěra nebo pažení. Fakt, že jsou stěny Kubici a Pelikána vzájemně rozepřeny, stvrzuje, že na sebe nepůsobí náhodně – jako třeba krabička zápalek a stůl –, ale utvářejí jednu výstavní i konstrukční kompozici. Při bližším zjištění se však ukazuje, že i toto pažení balancuje na hraně vlastní funkčnosti. Máme před sebou zkrátka celek, který drží pohromadě nejen svými rozpory, ale především díky tomu, že nás vybízí k jejich ohledávání.
Martin Netočný
Martin Kubica (*1987) je umělec a restaurátor. Vystudoval Ateliér sochařství na Fakultě umění Ostravské univerzity. Pracuje s fragmentací materiálu a prostoru a často též recykluje segmenty vysloužilých nástrojů a stavebnin. V posledních letech se jeho tvorba významně přibližuje formátu výstavní architektury, který však spíše testuje a zpochybňuje jeho formální zvyklosti. Kubicovy projekty byly prezentovány například v PLATO Ostrava, Galerie města Pardubic či v Galerii Kurzor.
Patrik Pelikán (*1987) je umělec a zedník. Vystudoval na Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliérech kresby a grafiky a od roku 2023 zde pokračuje v doktorském studiu. Ústředním motivem jeho prací je stavba stěn a zednické gesto. Pelikán se v kontextu těchto praktik zabývá zkoumáním výrazů, kterými lze klasické zednické materiály transponovat nad rámec ryzí instrumentality. Vystavoval například v Galerii Jilská 14, v Kabinetu T. či v Galerii SPZ.
