Od devadesátých let rozvíjí Federico Díaz pomocí nových médií, respektive supermédií, svoji tendenci odhalovat primárními smysly nezachytitelné imateriální elementy prostředí denní reality.
Pro Díazovu práci jsou typické prostředky jazyka algoritmicky generovaného umění a systems art, stále intenzivnější otevírání přímé interakce se svým divákem a hlavně sledování jeho základní tvůrčí premisy, která říká, že umění vzniká bez doteku lidské ruky. Média a technologie ve svých instalacích využívá jako socio-politické katalyzátory společenských změny.
Je často spojován s pro-vědeckou orientací současného umění. Hranice jsou však v jeho případě nastaveny atypicky. Nepohybuje se v mantinelech badatelského oboru, výzkumu s předem nastavenými parametry, který by vykládal jazykem umění. Věda není základnou, na které by Díaz stavěl umělecký projev. Věda a umění jsou v jeho práci dvě zcela rovnocenné integrální součásti bez jejichž vzájemného prolínání by Díazova tvorba, tak jak jí známe, nemohla vznikat.
Věda tedy pro něj není pouhou estetickou kulisou, ale přikládá jí důležitost rámce chápání. Je vědcem ryze humanistickým. Systematickým pozorovatelem člověka současnosti, u nějž a pro nějž se snaží odhalovat věci, které jsme vlivem technologického přetížení přestali či přestáváme být schopni vnímat. Paradoxní a přitom veskrze logické je, že pro odhalování ztraceného používá právě ony nejmodernější technologie, které nás od naší podstaty spíše vzdalují. Díaz jako technooptimista vysílá jasný signál, že je možné stroj přijmout za nejbližší nástroj lidského nitra, ne jen jako prodloužení paže, ale mnohem podstatněji prodloužení mysli a duše.
Jeho práce je spoluformována inspiračními zdroji napříč uměním celého 20. století. Kořeny, respektive linie spletité sítě vlivů prochází Bauhasem a Lászlem Moholy-Nagym, podobně jako Kazimirem Malevichem, v českém prostředí pak specifickým výkladem poetismu Zdeňka Pešánka, pokračují přes rozvíjené nové disciplíny 60. a 70. let zhmotněné v uvažování a tvorbě sochaře Nauma Gaba, Sol LeWitta, sochařky Gertrude Goldschmidt až k vlastním současníkům jako je Tomás Saraceno, Carsten Nicolai nebo Roxy Paine a Eduardo Kac. Ve vzájemně provázaném systému myšlení pak pro Díaze má nezastupitelné místo jeho učitel a mentor z Akademie výtvarných umění v Praze Karel Malich. Jeho životní přístup k tvorbě, uvažování o světě jako o poli různorodých energetických vybrací, se stali esencí Díazova vývoje jako svébytné individuality na poli současného umění.
O jeho východiscích v 60. a 70. letech svědčí i spolupráce s význačnými světovými kurátory této doby. Pro zastoupení P.S.1 New Yorské MoMA na Miami Art Basel požádala o monumentální instalaci Federica Díaze Alanna Heiss, zakladatelka a do nedávna ředitelka P.S.1.
