Vytvářet obrazy se skrytými významy, srozumitelné pouze znalcům a zasvěcným, byla v renesanci, ve zlatém věku malířství, ne zcela okrajová, ale naprosto vědomá praxe. Tato konvence nebyla jistě dominantní, ale v optice společenské úlohy takzvané elitní tvorby mohla být mnohem bezohlednější a lhostejnější k prostému divákovi než se často může jevit současné umění za posledních čtyřicet let. Samozřejmě v předchozích i následujících etapách historie umění nacházíme artefakty symbolické povahy, které přijímáme pouze selektivně, například pro jejich řemeslnou virtuozitu, výtvarnou libost a tvárnost, ale v jejich úplnosti je však nechápeme. Vlastně nám nakonec vyhovuje stav, že si můžeme cokoliv jen pasivně prohlížet, nic skutečně nevidět, protože vnitřní poselství s jeho symbolikou se jeví nesrozumitelné a vzdálené. Pokud navštívíme místo, kde se symbolické výjevy reprezentují, jsme vděční za možnost alespoň pasivního, relaxačního pozorování, za možnost poznávat pouze to, co již známe a je nám servírováno v obalu iluzivního půvabu. Tušená existence dvojitého dna v zásobníku nečitelných výjevů, jeho neohraničené hloubky, nám může sebrat poslední zbytky odhodlání k hledání poztracených interpretačních klíčů a jejich skládání ve fungující svazek. Slovy Johna Bergera:“ …jednou z hlavních forem existence zla je přehlížení toho, co máme před očima…“
K této úvaze mne přivedla právě nedávná návštěva v ateliéru malíře Pavla Příkaského. V jeho aktuálních zátiších a pohyblivých obrazech vzniklých ve spolupráci s Miroslavou Večeřovou, pozorujeme předměty v podobě iluzionistických rekvizit nebo schémat odkazujících ke konkrétnímu triku. Mezi těmito rituálními předměty dominují ruce jako nástroj uchopování a také další, zdánlivě všednější motivy. Důležitou látku, ke které se Příkaský vrací často, představuje bílá košile s límečkem nápadně připomínající liturgické roucho. V obrazech se všechny předměty jeví jako zaříkavací formule a nezbytné rituální prostředky k praxi, kde se proměňují věci přirozené a nadpřirozené. Předměty jsou zobrazeny jako fragmenty stop odkazující k nepřítomnému celku, k události, jež minula nebo snad dokonce k osobě, na kterou se dlouho a trpělivě čeká.
Pavel Příkaský dokáže udělat v podstatě s minimem malířských prostředků obraz hluboké symbolické povahy, který paradoxně svádí k pouhému prohlížení. Kvalita jakési dvojakosti poslední dobou výrazně prostupuje obrazy tohoto autora a jeho malířským myšlením. Na jednu stranu se Příkaský spoléhá na střízlivě přiznané malířské stopy a maximální kompoziční přehlednost obrazu. Na druhou stranu na svých plátnech zobrazuje předměty či výjevy, které ve vztazích reprezentují iracionální ozvěnu hlubší symbolické sféry. Princip dvojakosti Příkaský vkládá mezi jednoduše označené téma obrazu, respektive srozumitelnost motivu a jeho následné zamlžení. Obrazy koncipuje jako rozostřené a neúplné pohledy se sníženým stupněm kontrastu, často na hranici optické viditelnosti. Typický je pro tohoto malíře řemeslný důmysl a postup, jak lze až na samu hranici líbeznosti zhodnotit světelně plastické možnosti tenké a téměř monochromní malby na bílém plátně. Symbolika jeho stylu malby poukazuje na dvojí, stínovou existenci věcí v jemném, freskovitě barevném spektru. Popředí splývá s pozadím, předměty se v jakémsi přerušovaném pohybu objevují nebo mizí.
Michal Pěchouček
