Chto Delat?-What is to be Done?

umělci Dmitryi Vilensky, Olga Egorova
místo tranzitdisplay
tagy aktivismus postsocialismus spolupráce V angličtině kolektiv literatura násilí
ůčinkující Dmitryi Vilensky, Olga Egorova
kamera Nora Bodnar
zvuk Nora Bodnar
střih Nora Bodnar
interview Nora Bodnar
kategorie Přednášky
publikováno 18. 12. 2013
jazyk Česky / English
embed link icon

Debata s umělci Dmitryjem Vilenským a Olgou Egorovou, členy kolektivu Co dělat. 

Součástí debaty je prezentace a rozmluva o nedávných aktivitách kolektivu Co dělat. Zároveň se oba aktéři zamýšlí nad politikou kolektivní práce, aktualizací levicové teorie a uměleckými metodami práce v post-komunistických podmínkách.

Co dělat, Chto Delat (What is to be done?) je kolektiv umělců, kritiků, filosofů a autorů, který byl založen v roce 2003 v Petrohradě a jehož cílem je sjednocení politické teorie, umění a aktivismu. Mezi jeho aktivity patří umělecké projekty, semináře, veřejné kampaně, které mohou mít podobu videofilmů, divadelních her, rádio programů, plakátů, nástěnných maleb. Kolektiv od svého založení publikuje rusko-anglické noviny Co dělat.

 

související s
Chto Delat?-What is to be Done?

Od stranické podpory umění k umělcům na podpoře: Jak se proměnila státní podpora činnosti výtvarných umělců po roce 1989?

Diskuze se zaměřila na otázku, jaké strategie podpory výtvarného umění, které se vymyká principům konzumní kultury, byly a mohly být zavedeny v nově se formující tržní společnosti?

Si četli

Ve videu Si četli se postupně s nenuceností představuje několik mezigeneračních dvojic. Otcové, matky, synové a dcery hovoří o svém původu a schopnosti hovořit „mateřskými“ jazyky. Příslušníci mladší generace přirozeně bezvadnou češtinou nebo slovenštinou většinou připouští, že si nejsou v řečí svých rodičů zcela jisti, je to „kuchyňská“ komunikace druhé generace někdejších imigrantů. A právě tyto jazykové posuny se stávají umělci symbolem trhliny, která se objevuje mezi ním a jeho rodiči.

Absence ve Videoarchivu 5 – Hodné holky nezlobí: intimita jako nástroj subverze

Tereza Fousek Krobová připravila pátý díl pořadu Absence ve Videoarchivu, který se věnuje tématu intimního a veřejného prostoru z perspektivy několika českých umělkyň a uskupení.

Gesta emancipace

Strategie umění ve veřejném prostoru zahrnují pestrou škálu uměleckých postupů. Umění může demonstrovat ekologičtější a etičtější způsoby vzájemného chování. Poskytovat příležitosti pro kolektivní účast a sebevyjádření, historickou reflexi a komunitní dialog. Přispívat k našim sociálním, prostorovým a politickým topologiím tím, že navrhuje nové sociální modely, vylepšuje fyzickou infrastrukturu a zabývá se jejím designem. Může ale také legitimizovat ekonomické či politické zájmy, které nepřinášejí prospěch širší veřejnosti.

“Kde si včera bol?” aneb umění jako alibi

Na základě svého občanského práva odmítáme nadále vypovídat. Odmítáme se před vámi svlékat pomalu i z kůže a vysvětlovat, nebo snad dokonce ospravedlňovat svoje činy. Nenecháme si od vás vnutit myšlenku, že naší motivací k tomu, dělat cokoli z toho co děláme (konkrétně; vstupovat do veřejného prostoru určitým způsobem) je nějaké metafyzické dobro či bonum honestum. Stejně tak není naše činnost projevem vlastní dobré vůle, protože na dobrou vůli, obecné blaho a veřejný pořádek vám s veškerou pokorou kašlem.