“Kde si včera bol?” aneb umění jako alibi

Audio je vhodné pro posluchačstvo od 18 let.

Kolektiv Prádelna vznikl během zimy 2019-2020 tříměsíční rezidencí žen v sociální tísni, spolupracujících s organizací Jako doma v galerii INI prostor, kterou iniciovala umělkyně Magdalena Kwiatkowska. Práce kolektivu se inspiruje feminismem a  představou umění jako demokratického prostoru, kde se mohou vyjadřovat všichni a kde dochází k rovnocennému uskupení zkušeností, které ve společnosti jinak zůstávají od sebe izolované a odlišně viditelné/slyšitelné. Členky kolektivu se věnují psaní, kreslení či točení filmů a společně problematizují stereotypní zobrazování lidí v sociální nouzi.

 

Se v tom tlama rochní.

„Hele já mám pocit, že ty jejich otázky jsou v podstatě totožné, až na to, že jsou jinak formulované, víte, co nám poslali. Nebo to jenom tak přijde mně?”

Jak se vám dařilo nebo nedařilo porozumět a následně se napojit na text Jany Krejcarové?

„No tak první otázka je, jestli jsme porozuměly těm textům Krejcarové, nebo jestli nám přišly komplikované. Já jsem její poezii třeba znala, tak jsem s nimi souzněla, i když poezii tolik nečtu. A druhá otázka je, co se nám na těch textech líbilo nebo nelíbilo. Pokud jsme jim nerozuměly, tak se nám klidně mohlo líbit, že jim nerozumíme, ale taky nemuselo.”

„V “Dopisu” jsem měla pocit, že pár věcí na nás, na Prádelnu, jednoduše sedí jako hrnec na prdel. Co se týká poezie, text byl na mne dost náročný.”„Co to znamená diplomacie?” „Jako že byla chytrá. Diplomatický přístup je takový podle etikety, bych to řekla. Neříkáš přímo, chodíš kolem horké kaše.” „Ale jestli tě napadá něco jiného, něco jiného než odpověď na ty otázky, tak klidně to tam napiš. Napiš text sama od sebe o všem, co jsme dělaly”

„Paní Jana Krejcarová s dolů slezla na vrchol.

Diplomacím příběh ze života jako hrdina z lidojedy.

Příběh nelidsky v textu básně sprostě rozložila…

Fatální básničky z dolu vrcholu slezla.

Naději lidojedům dala, byla tam sama hrdinka dodnes.”

„Já jsem texty Krejcarové znala už dříve, ale zjistila jsem, že vnímám je jinak, když je čteme společně. Přišlo mi to více citlivé, jako bychom odkrývaly něčí sekret.” „Hehe” „Co?” Neříká se sekret?” „Říká se secret.” „Myslela jsem tajemství, ne výměšek.” „Docela dobře, až na to, že ta žena taky měla těžký život a chtěla bych, aby svoje vědomosti a trable dávala dále, těm druhým.” „Docela to šlo, hlavně ty sprosťárny ke mně patřily.” 

Co se vám na Honziných textech líbilo/ v čem jste se s ním ztotožňovaly a v čem jste naopak cítily, že se neshodujete?

 „Pro mě osobně se ztotožnit s texty od Honzy je dost složité.” „Mně se líbila její upřímnost.” „Omlouvám se, ten její příběh je fatalně zdrcující a záhadný.”  „Honzík mě bavil tím, že její texty byly dobré a vše, co dělala.” „Mně se líbila její odvaha vyjadřovat se přímo a jazykem. Ale se s ní neshodnu ve chvíli, když mám pocit, že nadřazuje intelekt.”

 Byla to pro vás první práce s textem? Jestli jo, jak se vám to jako kolektivu dařilo, bylo náročné se domluvit? Jestli ne, jaké byly vaše zkušenosti předchozí?

„Nebyla to moje první práce s textem. Domluvit se nebylo náročné, jakkoli jsme kurva drát skupina inteligentní, ne?” „Pro mne byla!” „Jasně, já mám to naopak. Pro mne za mne jsem s takovým textem pracovala poprvé a náročnost je vepsána ve spolupráci. Není vždy máslo na másla sud.”  „No, trošku náročné, ale zvládla jsem to díky spolupráci s kolektivem.” „No jsou to docela těžký otázky.” „A co tahle desátá otázka!”

Za předpokladu, že Janek je banán, Prádelna je...? 

„Jak jsi tady nebyla, tak jsme říkaly, že Janek je oblečený celý do žlutozelena a vypadá jak jarní pampeliška, a Janek říkal, že mu většinou říkají, že vypadá jako banán.” „Já si myslím, banán, hehe. No, jestli brát to podle barev, tak Prádelna je Benetton.” „Já vidím červa.” „Banánového červa?” „Červa v banánu. Prádelna je červ v banánu. Ok. My jsme červy nebo banány. Červy jsou lepší.” „Já tam dám parazity a hotovo.” „Já teda nevím, jestli se cítím jako parazit. Tobě přijde Prádelna jako parazit?” „No, radši motýl. Banánový motýl. Koktejl. Šejk banánový! Pampeliška, sluníčko, co stále svítí, září jako žlutáček.” „Tak to je na Bohnice taková odpověď.”

Texty Jany Krejcarové jsou v určitých momentech hodně obnažující, popisují její intimní prostor, osobní výpovědi, takové pasáže má i váš text. Je to pro vás těžké sdílet takové osobní věci nebo to berete jako součást své tvorby/spolupráce?

„Já bych tam dala součást tvorby.” „Za mě osobně toto nebylo vůbec těžké sdílet. Jekoliž na ulici s lidmi, s kterými přijde člověk do kontaktu, je toto normální. To pouze vy - lidě "přizpůsobiví" jak se ve společnosti říká, s tím máte velký problém.” „ Pro mě asi bylo těžké.” „Tak ty jsi asi přizpůsobivá.” „Přijde mi důležité sdílet to, co chtějí holky, a najít tu energii, kterou cítím, když jsme spolu.” „Já jsem pochopila jenom ten příběh, já už jiné věci nevím. Ale pochopila jsem to, že ti lidé takhle žili, a je to hustý. Když si to tak vezmeš, tak já taky každou chvíli trpím a jsem pak šíleně sprostá. A si představím, že ta ženská zažila nějaké peklo několik let. To je obdiv. Příběh nelidský. Zkus to napsat, je to těžký, vid! “ „Ty jsi to všechno vyškrtala.”  „Já jsem pochopila, že já nemůžu, já nad tím nemůžu už pracovat. A tobě je těžké sdílet takové osobní věci, nebo je to součást spolupráce?” „To asi jo, když se to stalo.”

 V textu mimo jiné popisujete taky útrapy s hledáním prostoru pro provoz prádelny, jak jste na tom teď?

„Setkáváme se v tranzitu a stále, stále čmoucháme a hledáme pro nás zázemí. Od června budeme každé úterý na Rajské zahradě prát lidem. Tak přijďte si vyprat nebo jen tak pokecat - Moc se na ten prostor těším, až začneme pracovat v novém.” „Já bych spíš řekla, že stále hledáme.” „Útrapy pokračují. Každý by chtěl mít čisté bezdáky, bez zápachu, a nejlépe aby zmizely. Ale poskytnout jim místo na praní je problem. Městské části rády projekt podpoří ze všech stran, kromě místa ve své části Prahy. Prádelna se zapojuje do trendu rozdrobení míst pro lidi bez domova, aby nevznikaly obrovské azyláky a getta, kolem kterých se shromažďují. Ale nas stejně přehazují jako horký brambor.” „To je vše? Ok.”

Jak vás bavila práce na této audio hře, je to pro vás způsob, jakým byste rády pracovaly i na dalších věcech, nebo to bylo moc svazující, protože jsme po vás chtěli nějaké jasné zadání a raději byste pracovaly s jinou formou?

„Mě baví vše, co s holkama vytváříme. Vše je nové a na všem se učíme nové věci od A do Z. To je to, co mě baví.” „Tisknutí triček, workshopy a hledání místa na praní. Ráda bych dělala i jinou práci, vše, co je jiné.” „Audiohra to bylo pro nás něco úplně nového, ale díky skvělé spolupráci Báry a Janka Banana naše hlasy zněly poněkud normálně. Ne jako skřek šlapnutý žáby. Hlavně je ale to, že ty hlasy jsou vůbec slyšet.” „Dobře ty!”

Čemu se věnujete mimo "práci" s Prádelnou?

„Čemu se věnujeme?” „Nevíš? Co děláš mimo Prádelnu?” „Třeba chodíš pracovat ke Kuchařkám bez domova, ale nemusí to být práce.” „No nevím, já nemám moc času na jiné věci. Mám ráda klid a užívám si to.” „Já nic, sedím doma.” „No tak, užíváš si to, že máš konečně kde bydlet.” „Nebo se věnuješ dlabání v nose!” „A s radostí prdím do peřin.” „Ale do svých peřin!” „Ok, tak jo.” „Já se učím věnovat sama sobě.” „Já venčím Aranku a zahálím. Taky zkoumám proud kritické sociální práce. A ty, ty co děláš?” „Ráda přemítám. U hlavy ufony mám.”

„A třeba této otázce vůbec nerozumím.”  „No tak řekni, já ti to zkusím vysvětlit.”

Bude překlad do maďarštiny? Nebo aspoň ukázka?

„Odkud to mám vědět? Přeložit bych to přeložila, ale koho by to zajímalo.” „No třeba někoho z Maďarska.” „Anebo, že už si to přeložila, at odpovíš.” „To jo, ale nemáme to zapsáno!” „Nemáme, ale odpověz na tu otázku sama za sebe. Na tu otázku odpověz, že jsi ten překlad už na jednom našem setkání udělala.”  „Jo, přesně. A nemusíš psát "kurátorka", můžeš napsat, že tady byla jedna známá, která dělá umění v Maďarsku a byla zvědavá na ten text, tak jsi ho jí ráda přeložila. Konec, tečka. Skvěle.”

Co je pro vás na spolupráci v prádelním kolektivu nejdůležitější? 

„Pro mě je nejdůležitější pomáhat potřebným lidem. Když jsem byla na ulici, málo kde jsem si mohla vyprat. Vím, jaké to je, když veřejnost ohrnuje nosem nad lidmi, proto si myslím, že nejdůležitější je, že Pradelna má smysl.” „Spolupráce, důvěra, ráda se s vámi vidím. Mám ráda lidi, kteří chodí vyprání a mají čisté gatě, a jsem ráda, že nás okolí bere.” „Pradelna je pro mě způsob, jak prasknout bublinu zevnitř a dát se ovlivnit.” „Je to možnost být na kopci, poznávat a také druhým něco zábavy předat nebo vyprat.” „Já napsala Vše.Nebo vši? Měla jsem napsat vší.Pradelna pro mne osobně znamená hodně. V naší Prádelně vnímám obrovský smysl ve všech směrech. Mně osobně dává a dala například to, že díky tomu, že společně o všem mluvíme otevřeně, tak jsem se naučila vnímat veškeré myšlenky a celkově komunikovat s lidmi. Na ulici jste sice hodně lidem stále na očích, ale přesto žijete v jaké si ulitě. Musíte mít hodně "ostré lokty", aby vás to nejen nepoložilo, ale hlavně vaše komunikace s okolím je jakoby zamrzla. Teď díky prádelně se tomu učím a jsem za to moc ráda.” „Já se trošku bojím, že máte tajemství, že teď nás je 5 a najednou přijde 6.” „Tak teď ti něco povím, kdyby tohle bylo to tajemství, tak ty jsi ta, která tu prádelnu založila, rozumíš? Nás všechny. Takže ty bys to tajemství věděla taky, kdyby nějaké bylo.” „Dobře.” Rozumíš mi, takže žádné tajemství není.”  „Jo, je to v prdeli, ale není. Sice bylo nás 6, když přišla Krejcarová, ale přišla jenom na chvíli.” „Tu jsme zapálili místo čarodějnic.” „To jsme ti uplně teď zamotaly hlavu!” „Žádné tajemství není, fakt.” „Ani nebude!” „Proto všechno řešíme spolu a bavíme se o všem spolu. Víš?” „Hustý.” „Prádelna je tu proto, abys měla jistotu. Pokud chceš, tak nemusí nikde figurovat tvé jméno, můžeme vymyslet něco jiného. Pokud tě to uklidní, můžeme ti třeba říkat HRAD. Hrad v krabici!”

 Tuke.TV je audiovizuální platforma a kolektiv romských, českých a slovenských autorek a autorů. V roce 2018 ji založili Romové Alica Sigmund Heráková, Robin Stria a Marie Gailová coby internetovou televizi. Jejich tvorba vycházela původně z potřeby reflektovat romskou společnost a kulturu svým vlastním jazykem, nenechat se neustále interpretovat někým druhým – ať už s úmyslem ublížit, anebo pomoct. V jejich videích se mluví o politice, vaření, hudbě, vzdělání, o filmech a taky o lásce ve všemožných podobách. Pro současnou práci Tuke.TV by se dala použít spousta škatulek – od queer po dekolonizaci, přes emancipaci až k horizontalitě. Skupinu ale v první řadě definuje radost ze společné práce a schopnost se pomocí humoru a radikální upřímnosti nad všechny ty odkouzlené pojmy povznést.

 

To by nám fakt pomohlo

Co pro vás bylo největším úskalím při práci s vybraným textem?

Nejtěžší bylo najít formu, kterou se k němu dokážeme vztáhnout, dlouho jsme hledali “jak na to” a ten správný kreativní přístup. Nechtěli jsme interpretaci, ale bylo pro nás důležité zůstat dialogičtí, v komunikaci o tom námětu a tématu a forma, kterou jsme zvolili, pro nás byla nakonec to nejlepší. 

Vnímáte paralelu mezi prací novináře Huntera S. Thompsona a produkcí Tuke? Jestli ano, v čem, jestli ne, proč.

Upřímně, trochu jsme se trápili s pojetím právě tohoto textu, hledali jsme to “proč” ho máme interpretovat právě my. Snažíme se hledat hranici mezi tím, kde je naše svoboda tvorby a kde je zodpovědnost za reprezentaci, “za komunitu”. 

Jste poměrně velký kolektiv, jak u vás probíhají rozhodovací procesy ohledně toho, do jakých spoluprací vstupovat a do kterých ne?

Jsme velký kolektiv, fungujeme na demokratickém principu, na základě kterého jsme schopni nasávat a dostávat do týmu další lidi. Skupina je velká, ale v jádrovém týmu je nás méně a diskutujeme, porovnáváme perspektivy a učíme se naslouchat a dávat si vzájemně podporu, ale i zpětnou vazbu. Kolaborace vnímáme jako důležité, partner by měl sdílet hodnoty Tuke.

Na čem momentálně pracujete, jaké jsou Tuke vize?

Momentálně jsme ve fázi tvorby strategie pro organizaci na další roky, který se týká všech oblastí včetně obsahu. Fungujeme pět let a je to prostor pro zastavení a reflexi, vytyčení směru a kroků do budoucna. Více a více se také orientujeme na další formáty a přesahy mimo náš youtube kanál nebo pravidelný obsah ke krátkým dokumentům, filmům, vyvíjíme hraný seriál.

Jak se vám daří nebo nedaří nastavovat během kolaborativních projektů hranice? Děláte kompromisy?

Tím, že spolupracujeme s lidmi, kteří sdílí naše hodnoty jako je kolaborace nebo vzájemný respekt, jde to celkem přirozeně. Stává se ale, že je třeba někdy osvětlit nebo vysvětlovat naše pozice nebo názory. Vše je ale skryto v komunikaci a schopnosti si porozumět. Ale ona, i ta má své limity.

Vaše práce nám osobně připadá hodně svá/osobitá, nepodléhající současným trendům, založená na tom, že víte kdo jste a co děláte. Daří se vám díky tomu (anebo naopak i přesto?) přesahovat jednotlivé bubliny, nebo se cítíte uzavřeni v určitém rozhraní, ze kterého se vám ven dostává těžce?

Jsme ve fází růstu, stále se posouváme dopředu a otevíráme si možnosti a obzory. Zatím tedy cíleně překračujeme hranice a “vykolíkovaná hrací pole”. Je to i díky tomu, že i v samotném našem týmu se setkávají lidi z různých světů a bublin. Možná se to časem změní a začneme kostnatět, ale prozatím tam nejsme. :)

Vnímáte ze strany majoritní společnosti alespoň nějaký zájem o romskou kulturu/jazyk, o postavení Romů? Znamená z vašeho pohledu pro “romskou komunitu” (chápeme, že to je trochu problematické označení) nějaký posun to, že v loňském roce obdrželi dva mladí Romové (Patrik Banga a Marsell Bendig) dvě velké české ceny (Magnesia Litera a Český lev)? Nejedná se jen o zdánlivé/povrchní přijetí romských elit, zatímco problematika vyloučených lokalit a obchodu s chudobou, která se mnoha romských rodin velmi dotýká, zůstává tzv. u ledu?

Zájem o romskou kulturu je, hůř se ale mění forma zažitých představ o ní nebo stereotypy. Jedním z nich stále je, že vybrané osobnosti jsou “výjimky”, právě typu Patrika Bangy atd. Představa, že Romové ve veřejném prostoru jsou jen masa chudých a nevzdělaných vs. elita, je lichá. Hledáme ty prostory, které nejsou využité, barevnost romské společnosti, různost ad. Od začátku jsme chtěli překračovat hranice klasických narativů ve spojení s Romy a to také děláme. A ano, politicky se ve vztahu k Romům mění málo a pomalu, především z pohledu systému a systémových řešení.

Kdo je vaše publikum a jaké je vaše ideální publikum?

Romové. A pak také majorita, ale pouze za předpokladu, že dokáže být nestereotypní. Ale primárně chceme oslovovat Romy, kterým v mediálním prostoru chybí reprezentace. To, že naše práce zajímá i další lidi je super a je to důležité.

Máte vysněný projekt?

Ano, pracujeme na něm. :)

Co si myslíte, že by romské komunitě v kontextu české společnosti pomohlo?

Přestaňme používat slova jako “romské téma”, “romská problematika”, Romové nejsou problém, přestaňme uměle traumatizovat další generace. Méně rasismu, méně předsudků, to by nám pomohlo. Desegregujme školství. To by nám fakt pomohlo.

 Limity jsme my je kolektiv lidí, kteří chtějí konec uhlí, spravedlivou transformaci a pohodu pro všechny. Jedná se o skupinu hlásící se k širšímu hnutí za klimatickou spravedlnost. Hnutí vzniklo v roce 2015, v souvislosti s debatami o možnosti prolomení limitů těžby v severních Čechách. Nejviditelnějšími aktivitami hnutí bylo uspořádání pěti Klimakempů v letech 2017, 2018, 2019, 2020 a 2022.

 

Písničky o botách a o koních

Jak jste se cítili při nahrávání? Vymýšlíte předělávky popkulturních písniček na protestsongy společně, nebo se jedná o práci jednoho-dvou lidí ze členstva skupiny?

Vrána: Písničky vymýšlíme vždycky společně. Jde jen o to, kolik je u toho zrovna lidí: občas patnáct cestou na demonstraci, občas jsou to dva lidi spolu na výletě.

Vymýšlení textů je vlastně půlka srandy, čím víc lidí, se toho účastní, tím větší hit potom písnička v kolektivu je. Teda možná s výjimkou “Dane, Dane, zaplať daně”: tu vymýšlelo jen pár lidí, ale ta původní melodie je tak chytlavá a taneční, že si jí užívají všichni.

Uršula: Přetextovávání písniček vzniká přirozeně, ale některé z písní na tenhle podcast vznikly víc uměle na základě zadání od Artyčoku. Písničky o botách a o koních vymýšlela Vrána a já, a písničku Představte si jsem vymýšlel s Mikulášem Rýže.

Jaké další formy kreativního protestu jste během vašeho fungování vyzkoušeli a v čem spatřujete význam tohoto přístupu k aktivismu.

V: Lidskou sochu, fotbal, aerobik proti uhlí, klaunství… roztleskávání 

U: Klima sama doma, sprchování v zimě před ministerstvem, instalace obrovského nafukovacího dinosaura na náměstí, vyšívání…

V: Aktivismus nikdy není jenom o tom, co prosazuješ, ale i o tom, co tvoříš přímo na místě. Třeba legraci, kamarádství a  prostředí, kde se ani dospělí lidé nemusí se bát se projevit nebo si trochu hrát. 

U: Mně taky přijde důležité pořád vymýšlet nové strategie a způsoby vyjadřování našich cílů, aby mě samotného to pořád bavilo dělat. A taky mi přijde škoda, když lidi vnímají aktivist*ky jako takový trochu děsivý vážný lidi.

Je pro vás aktivismus víc práce nebo zábava nebo to nespadá ani do jedné, případně do obou kategorií?

V: Všechno je práce, i když je zábavná a nedostaneš za ni zaplaceno. 

U: Joooo tak nějak no, to je těžký.

Na co konkrétně se v současnosti jako skupina soustředíte a jaké jsou vaše vize do budoucna?

U: Teďka děláme hodně zateplování,je to přímá pomoc lidem v energetické krizi. Taková akční brigáda: zateplujeme okna, brousíme, řežeme flexou a tmelíme. K tomu bychom taky měly vymyslet brzy písničku.

V: Taky se v poslední době v našich veřejných akcích a protestech zaměřujeme na byznys EPH Daniela Křetínského, uhlobarona, který na energetické krizi masivně vydělal, stal se druhým nejbohatším Čechem a taky vlastní po celé Evropě dost médií. Nedávno jsme spolupořádaly setkání lidí zasažených byznysem EPH z celé Evropy, byli tam třeba lidé, co žijí poblíž špinavé uhelné elektrárny v Itálii nebo lidi z Česka, co se organizují proti jeho spalovnám. To byla dost síla, takhle si o tom popovídat a zjistit, že všichni řešíme stejné věci: prázdné sliby, lokální politiky, co jdou téhle firmě na ruku a tak. 

U: A jinak máme tři hlavní cíle, které jsme si odsouhlasily v plénu: energetickou demokracii, spravedlivou transformaci a společnost pro všechny. Brněnská a pražská místní skupinka se průběžně autonomně rozhodují jaké akce uspořádat a na co reagovat. A myslíme i na to, abychom nevyhořely, takže jsme třeba o prázdninách trávily dva týdny u našeho kámošstva ve vile Racek v Děčíně, kde jsme hlavně odpočívaly a jezdily na výletíky.

Vaše skupina se zdálky zdá poměrně početná, vnímáte že se vám daří překračovat různé socio-kulturní “bubliny”, nebo jste skupina spíš homogenní? Máte nějaké vyzkoušené strategie, jak se napříč těmito “bublinami” pohybovat?

V: No upřímně, asi moc ne, spíš tak trochu. Snažíme se vytvářet inkluzivní prostředí otevřené všem, ale myslím, že se nám to zas tak moc nedaří. Taky je to o tom, kdo má vůbec na aktivismus čas, někdo kdo tráví dvanáctky v práci a ještě se třeba stará o rodinu, to udělá dost těžko. Tak se snažíme vymyslet způsoby, jak se můžou zapojit všichni, kdo chtějí a někdy se nám to daří, jindy vůbec.

 Jak jste na tom co se týče mezigeneračního dialogu? Dostáváte někdy uznání od starších generací? Chodí/jezdí lidi dejme tomu ve věku vašich rodičů na vámi pořádané demonstrace a akce?

V: Záleží, s kým se zrovna bavíme. Když spolupracujeme s lidmi v uhelných regionech, kteří jsou těžbou přímo zasaženi celý svůj život, s bývalými horníky, kterým hrozí, že přijdou o bydlení nebo třeba s lidmi v Čáslavi, kterým tam Křetínský rozšiřuje skládku nebezpečných odpadů a celé vedení jejich města se nechalo totálně koupit, tak jsou nějaké generace jedno. To se řeší jenom ve velkých městech. 

U: Hmmm… (zamýšlí se) S tím má asi každý svou vlastní zkušenost. Tak třeba moje rodiče do nějaké míry to úsilí chápou a nějak sympatizujou, ale celá tématika klimatická krize jim nepřijde tak vážná a co se týče nějakých prohlášení o změně systému, tak jsou podezřívaví, myslím že podobně to může mít víc lidí.  Lidi, co už na demošku přijdou, tak většinou sympatizujou, pokud nejsou na druhý straně barikády.

Jaký by podle vás mohl být onen bájný “jiný svět”? Je možný? Je to svět po zelené revoluci (tuším že se tomu teď říká transformace)?

V a U (unisono): Tak počkat, co je na tom tak “bájného”, chtít aby lidem nebyla zima, měli co jíst a věděli, že se nebudou muset do pár let odstěhovat pryč, protože jejich barák bude pod vodou? 

To není přece nic bláznivého myslet si, že to nejde, aby pár lidí vlastnilo uhelné doly, když to škodí všem ostatním. Tenhle jiný svět, o kterým nám jde, není žádná snílkovská vize, v současnosti je to minimum. Teda pokud tu plánujeme přežít. Určitě by bylo zábavnější říct třeba, že si představujeme budoucnost, kde budeme lítat na solárních kobercích smontovaných z kouzelně získaných vzácných kovů, ale vlastně je jiný svět třeba to, že jeden člověk nebude mít stovky bytů a nebude rozhodovat o tom, komu je teplo a kdo zmrzne.

Přispět hnutí Limity jsme my můžete zde