Tvorba Barbory Klímové se odehrává na pomezí blízkých, ale přesto odlišných činností, jakými jsou umělecká tvorba, kunsthistorie a kurátorství. Svými projekty narušuje a zpochybňuje zavedené metody a mantinely těchto disciplín a vynikajícím způsobem naplňuje pojem umělecký výzkum.
Autorka se dlouhodobě soustředí na několik vzájemně provázaných témat: na živá umění a možnosti jejich zprostředkování; na komunity a společenství, jež vznikaly kolem uměleckých aktivit vybraných umělců a skrze jejich působení; zajímá se o motivy a osobní vzpomínky tvůrců; zaměřuje se na opomíjené, či obtížně uchopitelné aspekty lokální kulturní historie, především v moravském prostředím za doby normalizace.
Tyto fenomény nahlíží prizmatem paměti a možností zprostředkování zkušenosti či vzpomínek, přičemž k tomu využívá široké spektrum postupů a forem; znovuprovedení (reenactments), inscenování obsahu soukromých archivů, záznamy rozhovorů či jejich živé sdílení s publikem, různé typy dokumentárního materiálu, osobních deníků či momentek. Pro její práci je nezbytná a typická spolupráce – s umělci starší generace, o jejichž tvorbu se zajímá (za všechny Vladimír Havlík), i s dalšími spolupracovníky (Filip Cenek).
Iniciačním projektem v její tvorbě byl Replaced – Brno – 2006 (cena Jindřicha Chalupeckého); dále do této linie náleží série prací realizovaných v rámci programu Práce v Tranzitdisplay v Praze (od roku 2010). Z výstavních projektů jsou to Navzájom. Archívy neinštitucionalizovanej kultúry 70.–80. rokov v Československu pro Tranzit dielne v Bratislavě v roce 2012 a Navzájem. Společenství 70. a 80. let uskutečněné v Domě umění města Brna a v Tranzitdisplay v Praze v roce 2013. Dále výstavy Miloslav Sonny Halas v letech a Něco něčím. Daliborem Chatrným, obě se uskutečnily v roce 2016. Pomyslným završením těchto uměleckých, kurátorských a produkčních projektů je publikace Navzájem. Umělci a společenství na Moravě 70.–80. let 20. století (Tranzit.cz a VUT v Brně, 2013).
Tomáš Pospiszyl ve studii Replika neznamená jen kopii, ale také součást dialogu (Replaced, katalog, DVD, 2006) vztáhl projekt Replaced ke strategiím kritického postmodernismu, jakými jsou apropriace, remake, či znovuprovedení (reenactment). Upozornil, že autorce nešlo o zopakování akcí, ale o testování změn v našem prožívání veřejného prostoru v době normalizace a v současnosti. O více než dekádu později můžeme sledovat, jak v uměleckých projektech Klímové postupně převládá tendence k pojetí tvorbě jako dialogu, ve smyslu vzájemného sdílení a ovlivňování, ale také k jeho zaznamenávání a inscenování. Tento posun znamená překročení rámce uměleckých a teoretických aktivit tematizujících archiv směrem k smyslovému obratu, jenž zpochybňuje dominanci izolovaného, speciálně trénovaného oka, a směřuje k vnímání umění skrze multismyslový prožitek, v němž podstatnou součástí je reflexe psychosomatických reakcí vlastního těla na vnější podněty. Tento přístup můžeme najít například v jakémsi cestovním deníku v dopisech, původně dostupném na stránkách tranzitdisplay, v němž autorka spolu s Vladimírem Havlíkem zaznamenávali společnou cestu inspirovanou dokumentárním filmem Navzájem, na níž se vydala ona, Filip Cenek, Vladimír Havlík a jeho tehdejší spolucestovatel.
Zatímco v projektu Replaced se Klímová stávala médiem zprostředkování akcí jiných autorů, v případě inscenovaných rozhovorů s jinými umělci jsme svědky živého procesu vzpomínání a sdílení zkušeností, pohnutek, pocitů, tedy ´teď a tady´ se konstituující kolektivní paměti. Kolektivní paměť je označení pro mezigeneračně sdílené zkušenosti příslušníků určitého společenství, utvářející se v interakci s ostatními členy společnosti skrze společné zážitky i v procesu vyprávění o těchto prožitcích, jejich sdílením a reflexí. Když mluvíme o paměti, je nutné si uvědomit, že nehovoříme o něčem stabilním (knihovna, archiv), ale o mentálních tvůrčích procesech, v nichž se odrazy našich zkušeností znovu a znovu rekonfigurují. Právě tento posun, od práce s médii (kdy médiem se stává vlastní tělo autorky, či archiválie) k práci v médiu paměti (rozhovory, sdílené zkušenosti), je unikátním a cenným vkladem Barbory Klímové do debaty o možnostech a podobách zasazení živých umění do historie umění 20. století.
Jana Horáková
