Skupinová výstava All that is solid melts like my blush after a long shift zkoumá dynamiku vyhoření, odcizení a reprezentace v kontextu pozdního kapitalismu. Prostřednictvím různorodých uměleckých přístupů se zaměřuje na formování subjektu v prostředí, kde autenticita není pevně danou esencí, ale neustále vyjednávaným konstruktem. Identita se v tomto kontextu mění v transakční komoditu, kde se hranice mezi sebeprezentací a přizpůsobením pozvolna rozpouštějí.
Neoliberální narativ produktivního sebezdokonalování slibuje úspěch skrze nepřetržitou práci na sobě, strategickou seberegulaci a optimalizaci, ve skutečnosti však generuje permanentní stav očekávání. Progres se stává podmíněným horizontem, který se neustále vzdaluje. Výstava se soustředí právě na tento paradox: vyhoření nevzniká jako vedlejší efekt kapitalistické logiky, ale jako její přímý produkt. Tělo, psychika a afektivní ekonomika jsou podřízeny rytmům oscilujícím mezi přetížením a prázdnotou, mezi projekcí a deziluzí.
Namísto pouhého vyobrazení krize sleduje výstava způsoby, jak jsou tyto zkušenosti vizuálně artikulovány a jak se proměňuje jejich estetika. Zkoumá, jak se dříve subverzivní vizuální kódy postupně staly běžnou součástí kulturního a tržního prostředí. Gesta odporu a kritiky se často proměňují ve stylizované artefakty, jejichž původní síla se vytrácí pod tíhou opakování a estetizace. V tomto kontextu se nostalgie nejeví jen jako sentimentální návrat, ale spíše jako symptom vyčerpanosti, v níž budoucnost zůstává uvězněná v recyklovaných obrazech minulosti.
Jaké možnosti vznikají ve chvíli, kdy se imaginace pohybuje v uzavřeném kruhu známých vzorců? Jak lze překročit hranici mezi autenticitou a performancí? Pokud se staré rozpadá a nové ještě nevzniklo, může toto mezidobí sloužit jako prostor pro změnu? Výstava nepojímá tyto protiklady jako pevně oddělené kategorie, ale ukazuje jejich vzájemné prolínání. Zaměřuje se na liminální momenty, kdy se autenticita nestává jen otázkou identity, ale i strategií přežití v ekonomice afektů.
