Egyptský umělec Basim Magdy využívá film a fotografii k zachycení kolektivního zklamání z nenaplněných očekávání. Umělec zde hovoří o své první výstavě v České republice s názvem „A Future of Mundane Miracles“ (Budoucnost všedních zázraků), která je k vidění v galerii Hunt Kastner Artworks od 7. září do 19. října 2013. Magdy se také účastní 13. istanbulského bienále, které začíná 14. září 2013 a potrvá do 20. října 2013.
VE SVÉ TVOŘIVÉ ČINNOSTI se snažím hledat různé způsoby, jak sdělit své myšlenky, a proto velká část mé tvorby využívá text, obraz a zvuk k prozkoumání různých narativních struktur. V rámci výstavy „A Future of Mundane Miracles“ představuji nový film s názvem Crystal Ball, který naznačuje, že budoucnost nebude ničím jiným než zopakováním přítomnosti. Film byl původně natočen na černobílý film Double Super 8 a má zrnitou obrazovou kvalitu, která odkazuje na plynutí času, zatímco nesouvisející záběry, které jsou dohromady propleteny, navozují vizi bezvýznamného, nesouvislého zítřka. Bude také promítán film Investigating the Color Spectrum of a Post-Apocalyptic Future Landscape (2013) – diaprojekce suchých a sopečných krajin, které byly natočeny na španělském ostrově Lanzarote. Různé filmové materiály použité k vytvoření díla byly namočeny do různých domácích chemikálií, což vedlo k různému stupni ztráty detailů a k dominantní barvě v každém použitém filmovém materiálu.
Na třináctém istanbulském bienále představím mimo jiné probíhající sérii fotografií a textů s názvem „Every Subtle Gesture“, na které pracuji od roku 2012. Dílo vzešlo z mé osobní sbírky fotografií, které pořizuji od roku 1998 a z nichž mnohé jsem nikdy neměl v úmyslu vystavit. Ale téměř šest měsíců po revoluci v Egyptě – kdy se její utopická vize proměnila v zamotanou síť zmatku – mi bylo nemožné znovu pracovat nebo dělat cokoli jiného než sledovat zprávy. Obrátil jsem se k tomuto archivu pro inspiraci a začal interpretovat výběr těchto snímků pomocí popisků – poetických textových řádků, které vycházely buď z mé fantazie, historických událostí, naprosté absurdity, nebo z několika básní, které jsem napsal ve věku mezi sedmnácti a dvaceti jedna lety. V mé představě tvoří celá série volný příběh založený na skupině lidí, kteří se neustále snaží uspět, ale stále selhávají.
Jádrem tohoto díla je přetrvávající pocit blížící se apokalypsy. Některé popisky obsahují zájmena jako on, ona, já, my a oni, která anonymně odkazují na konkrétní členy této společnosti. Některé další popisky jsou abstraktnější a emotivnější, jako například „Ticho a nedorozumění držely jejich srdce pohromadě“, „Čas neznamenal nic jiného než pomalý rozpad smyslu“, „Mezinárodní vody jsou majetkem svobodných a všemocných“ a „Každá krajina je hřbitovem v přestrojení“. Jak série roste, stále více si uvědomuji její strukturu: ačkoli neustále procházím staré fotografie, používám také novější snímky, a čím častěji jsou díla vystavována, tím více snímků se do série přidává, které pocházejí z nejrůznějších zdrojů, ať už z jednorázových nebo digitálních fotoaparátů. Ty jsou pak naskenovány a před tiskem barevně upraveny. Netrápí mě tolik, zda se dílo řadí do fotografické tradice. Více se zajímám o vytvoření příběhu, který nemá začátek ani konec.
