Prostorový příběh, který Janek Rous zkonstruoval skrze svou videoinstalaci vzniklou na míru Galerie Kostka, si pohrává s tenkou linií mezi snem a probuzením, „vyšší“ skutečností, subjektivními představami a iluzí. Mozaika postav na otevřené pláni je složena ze střípků zdánlivé reality, jež do sebe ještě před chvíli logicky zapadaly, teď už však probouzejícímu se člověku jejich vztah uniká. Zapomíná, a přesto tuší. Nekonečný horizont, do něhož jsou postavy zasazeny, připomíná surrealistická plátna, ale třetí (a čtvrtý?) rozměr v Rousově instalaci ještě zintenzivňuje tak dobře známý a přesto těžko popsatelný pocit, že zatímco se ve snovém světě vše zdá zcela jasné, v ploché každodennosti vkrádajícího se rána už tyto dimenze, jimiž spící prochází, nedokážeme uchopit. A tak je výsledná vzpomínka poněkud roztříštěná – možná si vzpomeneme na fragment rozhovoru, možná v ní probleskne obraz něčí tváře.
Pětikanálová projekce tak do galerijního prostředí přenáší moment zvláštního setkání, které je nedořečené, a přesto výpravné. Její monumentalita vzbuzuje otázku, zda jde o vytrácející se sen někoho, kdo zatím stále v klidu leží ve své posteli, nebo zda se jedná o ještě méně uchopitelný zážitek – vidění člověka, který se skutečně ocitl na „poušti“ a stal se svědkem podivuhodného dění. Je to celé fata morgana? Je přítomnost postav, které mezi sebou navzájem nemají zdánlivě žádný vztah, v této prázdné krajině čirým optickým klamem? Možná jí už kdysi jednou prošli, nebo se dokonce objevili úplně jinde.
Podobné iluzorní jevy obvykle vzbuzují dvojí reakci: úžas a pochybování. Jsme příliš racionální na to, abychom oněm obrazům uvěřili, zároveň ovšem příliš emocionálně založení na to, aby nás nefascinovaly. Rádi se zasmějeme nad absurditou photoshopových koláží krajiny, kterou bezděčně prolétává UFO, ale stejně se při představě, že by to mohla být skutečnost, mírně zachvějeme. Jenomže to, co nás nejvíce fascinuje – a o čem zároveň také nejvíce pochybujeme – nejsou ani tak plachetnice vznášející se nad oceánem nebo bludné oázy v poušti, ale to nejsamozřejmější a nejpodivnější zároveň: náš vlastní život, který plyne, když na něj nemyslíme, ale jakmile se na něj zaměříme, najednou nám uniká. Kdybyste se ocitli sami na poušti, co byste asi řekli? A komu?
Karina Kottová
