Snad by bylo vhodnější představit tvorbu Zbyňka Baladrána na lístcích se vzkazy nalepenými na lednici v kuchyni komunálního bytu. Anebo místo toho vyprávět teorii avantgardy před usnutím, na dobrou noc. Taková ložnicová avantgarda. Na nočním stolku stojí lampička tvaru Tatlinovy věže. Její jednotlivá patra se otáčí kolem vlastní osy, každá jinou rychlostí. Otočka jednou za převalení se ve spánku. Otočka jednou za obrácení stránky. Otočka jednou za pomalé načtení videa. Otočka jednou za moment transformace.
Ráno to známé zmatení mezi spánkem a bdělostí (co když bdělost není „vzhůru“, ale spíš jiným směrem?). Přesněji, posouvání budíku, znovu usínání, znovu přetočení se ve spánku. To je ta revoluce, která už začala, aniž by si toho kdo všimnul. Zasloužená únava po dobře vykonané snové práci.
Odpoledne v ateliéru. Vypadá víc jako kancelář. Na zemi leží koberec. Pokrývají ho papírové zbytky po výstřižkové službě, která tu sídlila předtím. Všechno se točí kolem otočné židle na kolečkách.
Snad by bylo případnější vystihnout Baladránovu tvorbu formou diagramu. Nebylo by ale snadné takový diagram popsat. Ani nevím, jak by měl vypadat. A nejspíš ani není na místě popisovat diagram. Navzdory zdánlivě jazykové povaze Baladránových děl (anebo právě kvůli ní) hrozí, že pokus o jejich popis vyzní jako vyprávění obrázkového vtipu. Sledovat video s Baladránem je jako listovat knihou. Jako na procházce fotoalbem. Jako tichá pošta ve znakovém jazyce. Jako OCR obrázků bez textu. Jako kdyby v kině nedávali film, ale jen titulky.
Možná, že na svých vlastních dílech (dativ plurálu od slova díl, nikoli dílo, to by se nehodilo, lepší bude mluvit o dílech jako o částech něčeho většího) Baladrán pracuje podobně, jako když připravuje architekturu výstav: organizuje obraz, zvuk a text v prostoru a čase. Umělec se stává organizátorem (rozptýlené autorství, životy důležitější než životopisy). Používá nalezené materiály, nalézá je. Předchozí čtenáři přetrvávají na zapomenutých záložkách.
Vojtěch Märc
