Česká umělecká scéna má svého Spider-Mana. „Fröhlich? Jo, to je ten, co leze, že jo?“ Ano, představa modrookého svalovce s lezečkami a rukama od maglajzu, jak visí hlavou dolů například z osvětlovací lišty někde v galerii, je asi v souvislosti s Vojtěchem Fröhlichem (nar. 1985) nejtypičtější. Proto také nepřekvapí, že se nabízí otázka: kde končí sport, popřípadě akrobacie a začíná umění? Je Fröhlich „opravdový umělec“, nebo prostě jenom kaskadér a šoumen? Hranice mezi těmito rolemi může být tenká, Fröhlichovi se ale daří velmi umně balancovat na straně umění.
Mohli bychom toto tvrzení podepřít historickým exkurzem, který by se věnoval konceptuálnímu umění a body artu. Když Fröhlich, který před studiem na AVU absolvoval tři roky na FAMU, realizoval pro výstavní projekt Křehké kino nejprve 24-hodinovou performance a pak týdenní pobyt v uzavřené a zatemněné galerii Jelení, testoval tím vlastní výdrž fyzickou i duševní. Podobně se tělo stalo „médiem“ i v projektech Srdíčko a 42,195, kdy důležitou roli hrál pohyb v krajině. Někdy pak můžeme mluvit o až minimalisticko-zenových cvičeních, jako v případě oooOOO°°°…000. Medidativní charakter měl i Úklid – vyklizení umělcova obytného vozu před absolvováním křížové cesty Na Kalvárii.
Samotné akademické vzdělání nás také opravňuje jej řadit mezi umělce. Především je to ale onen „avantgardistický étos“ prolínání umění se životem. Jaký je rozdíl mezi lezením po skále nebo chůzí po laně venku a obdobnou činností v galerii, resp. v uměleckém kontextu? Mnozí se asi nezbaví dojmu, že jde jen o prvoplánovou exhibici, pokud je ale významnou devízou umění, že vyvolává silné emoce, zde se to daří měrou vrchovatou. Už jen pohled na napnuté lano nad hlubinou Malé dvorany ve Veletržním paláci a představa po něm přecházejícího člověka, může u diváka způsobit psychofyzickou reakci, závrať. Je tu samozřejmě také aspekt testování institucionálních podmínek, případně jejich implicitní kritika.
Tyto kaskadérské výkony, ale nejsou samoúčelné, nejde jen o podívanou. Dá se říct, že Fröhlich pracuje především s tím, co se odehrává v mysli. To dobře ilustroval třeba v realizaci H013 v rámci výstavy Cesta nebo v akci, jíž uskutečnil v rámci výstavy v Drdova Gallery, kdy vyšplhal na vršek budovy skrze byty nájemníků.
Někdy jsou fyzické schopnosti prostředkem k uměleckému aktivismu jako v případě kolektivních projektů Kolotoč a Osvícení.
Fröhlich se nebojí gest, která provokují svou „neuměleckostí“, jako v případě jeho klauzurního počinu, kdy založil dnes už tak nějak samozřejmé bistro na AVU, nebo „anti-uměleckostí“, jako když pro výstavu Konec světa „nepřipravil nic“.
Fröhlich se s tím prostě moc nemaže – zapráší si ruce magnesiem a už leze. Přitom si ale udržuje neuvěřitelnou lehkost, schopnost jít k věci a přitom překvapit.
Tereza Jindrová