Vojtěch Fröhlich

umělci Vojtěch Fröhlich
místo _Neurčené místo
tagy Anglické titulky performance krajina
režie Janek Rous
ůčinkující Vojtěch Fröhlich
kamera Janek Rous
zvuk Janek Rous
střih Janek Rous
interview Janek Rous
překlad Palo Fabuš
kategorie Profily
publikováno 30. 1. 2015
jazyk Česky / English
embed link icon

Česká umělecká scéna má svého Spider-Mana. „Fröhlich? Jo, to je ten, co leze, že jo?“ Ano, představa modrookého svalovce s lezečkami a rukama od maglajzu, jak visí hlavou dolů například z osvětlovací lišty někde v galerii, je asi v souvislosti s Vojtěchem Fröhlichem (nar. 1985) nejtypičtější. Proto také nepřekvapí, že se nabízí otázka: kde končí sport, popřípadě akrobacie a začíná umění? Je Fröhlich „opravdový umělec“, nebo prostě jenom kaskadér a šoumen? Hranice mezi těmito rolemi může být tenká, Fröhlichovi se ale daří velmi umně balancovat na straně umění.
Mohli bychom toto tvrzení podepřít historickým exkurzem, který by se věnoval konceptuálnímu umění a body artu. Když Fröhlich, který před studiem na AVU absolvoval tři roky na FAMU, realizoval pro výstavní projekt Křehké kino nejprve 24-hodinovou performance a pak týdenní pobyt v uzavřené a zatemněné galerii Jelení, testoval tím vlastní výdrž fyzickou i duševní. Podobně se tělo stalo „médiem“ i v projektech Srdíčko a 42,195, kdy důležitou roli hrál pohyb v krajině. Někdy pak můžeme mluvit o až minimalisticko-zenových cvičeních, jako v případě oooOOO°°°…000. Medidativní charakter měl i Úklid – vyklizení umělcova obytného vozu před absolvováním křížové cesty Na Kalvárii.
Samotné akademické vzdělání nás také opravňuje jej řadit mezi umělce. Především je to ale onen „avantgardistický étos“ prolínání umění se životem. Jaký je rozdíl mezi lezením po skále nebo chůzí po laně venku a obdobnou činností v galerii, resp. v uměleckém kontextu? Mnozí se asi nezbaví dojmu, že jde jen o prvoplánovou exhibici, pokud je ale významnou devízou umění, že vyvolává silné emoce, zde se to daří měrou vrchovatou. Už jen pohled na napnuté lano nad hlubinou Malé dvorany ve Veletržním paláci a představa po něm přecházejícího člověka, může u diváka způsobit psychofyzickou reakci, závrať. Je tu samozřejmě také aspekt testování institucionálních podmínek, případně jejich implicitní kritika.
Tyto kaskadérské výkony, ale nejsou samoúčelné, nejde jen o podívanou. Dá se říct, že Fröhlich pracuje především s tím, co se odehrává v mysli. To dobře ilustroval třeba v realizaci H013 v rámci výstavy Cesta nebo v akci, jíž uskutečnil v rámci výstavy v Drdova Gallery, kdy vyšplhal na vršek budovy skrze byty nájemníků.
Někdy jsou fyzické schopnosti prostředkem k uměleckému aktivismu jako v případě kolektivních projektů Kolotoč a Osvícení.
Fröhlich se nebojí gest, která provokují svou „neuměleckostí“, jako v případě jeho klauzurního počinu, kdy založil dnes už tak nějak samozřejmé bistro na AVU, nebo „anti-uměleckostí“, jako když pro výstavu Konec světa „nepřipravil nic“.
Fröhlich se s tím prostě moc nemaže – zapráší si ruce magnesiem a už leze. Přitom si ale udržuje neuvěřitelnou lehkost, schopnost jít k věci a přitom překvapit.

Tereza Jindrová

související s
Vojtěch Fröhlich

Showcase 02 | Salka Tiziana: All Sounds Within

V srdci Madridu leží po bouři klidný, byť zpustošený lesopark. Pastevectvo, ovce a psi se procházejí mezi větvemi vyvrácených stromů. V ptačím zpěvu, třepotu listí a šumu okolního velkoměsta se může jednoduše ztratit soustředěný šepot stáda. Staré zdi i nové bariéry uzavírají toto území. V noci se jeho hranice na vrcholu kopce rozplývají. Pod černou oblohou se vynořují obrysy jeho obyvatel. Země rezonuje a město se třpytí.
0:25:52

Jakub Adamec

Současné kurátorství se proměnilo. Od snahy budovat si odstup a chránit vyváženou reflexivní pozici se dostalo spíše k rovině empatie, spolupráce a snahy o dehierarchizování. Jistě tomu tak není vždy – ale právě Adamcova praxe je dobrým příkladem toho, jak pokus o naplňování tohoto způsobu kurátorování nese plody.
0:16:13

Vidíš, tedy jsem Lucie Svobodová

Významnou osu v recentní tvorbě Lucie Svobodové tvoří problematizace technického zastarávání audiovizuálních nosičů a formátů, s čím souvisí i její autorská revize historicky starších děl. Výsledné rekonstrukce, které Svobodová vytváří již za pomoci nových technologií, se přitom nedotýkají pouze aktuální otázky archivace charakterově příbuzných prací, ale současně otevírají také diskuzi o tom, do jaké míry jsou pionýrská díla české animace a videoartu zajímavá i pro současné širší publikum.
0:07:10
0:30:42

Tomáš Knoflíček

Tomáš Knoflíček je síce vyštudovaný, aktívne pôsobiaci historik umenia zameraný na stredoveké umenie a pedagóg na Fakulte umenia na Ostravskej univerzite, ale zároveň sa pohybuje v širokom poli kultúrnych aktivít čoby kurátor súčasného umenia a hudobník.
Do centra jeho záujmu spadá predovšetkým spoločenská rola umenia, hlavne jeho komunikačný potenciál vo verejnom priestore.