Z dosavadních uměleckých prací Kateřiny Komm zřetelně vystupuje záměr vrstvit, skládat a průběžně přetvářet nesčetné množství obrazových i textových objektů a záznamů událostí, inspirativních prožitků či vjemů z různých míst, časů a prostorů. Autorčiny reflexe živě rezonujících momentů otevírají prostor dalším, asociativním představám, jež tvoří bohatě rozvětvené linie významů vznikajících soch, objektů, kreseb a instalací. Některé z prací byly vytvořeny na základě inspirace konkrétním předmětem, uměleckým dílem nebo architekturou, některé mohou být přímým otiskem nalezeného objektu, podnětem může být i magický zážitek symbolického charakteru. Tuto různorodost vznikání práce přímo vnímáme v nejnovějších velkoformátových prostorových objektech. Jde o jakousi svatyni se sochami a reliéfy, kde iniciační roli sehrály autorčiny reálné návštěvy starodávných čínských a etruských hrobek, a skládaný architektonický objekt vycházející z práce Ruta , vytvořené na základě archeologického exponátu, spatřeného v jednom sečuánském muzeu. V obou případech jsou to specifické stavby intimního charakteru. Převažují v nich významy partnerských vztahů, civilní realita a sakrální symbolika se vzájemně prostupují. Mnohovrstvá ideová a prožitková struktura, kde každý prvek má schopnost pomocí symbolu nebo pozornost upoutávající narace vést diváka k různým projekcím, autorčina bezprostřední otevřenost v zacházení s výrazovými prvky jej ale přivádí především i k sobě samému.
Divák se tak stává organickou součástí složité sítě významů a sdělovaných zpráv, jež často odkazují do obecné či individuální historie. Je proto zajímavé zmínit Aristotelovu paměťovou "techniku středních bodů", ve které je doporučováno začít hledat ústřední významový moment uprostřed skupiny souvisejících myšlenek. Aristoteles ve spise O paměti uvažuje o rozdílu mezi vzpomínáním a pamatováním, přičemž vzpomínání popisuje jako proces, podmíněný posloupností souvisejících myšlenek. Paměť dle něho vyžaduje existenci mentálních zobrazení v mysli, tzn. představ. Paměťové představy odlišuje od smyslových. Starověké Řecko přineslo do kolektivního evropského vědomí i fenomén bohyně Mnémosyné, ztělesňující právě paměť. Mnémosyné je ale současně dle starého mysteria řeka paměti, z níž by měla v záhrobní oblasti Hádu požít vody rodící se duše a vyhnout se řece zapomnění Léthé. Symbolika tohoto příběhu odkazuje mimo jiné k životnímu procesu jako rozvzpomínání na nesmrtelnou podstatu lidské bytosti.
Téma překrývání a vzájemné prostupnosti vrstev času a prostoru Kateřina Komm zprostředkovala již v ranějším sochařském souboru Kodáda Rudá a Medzeba Holatá (je krásné, když se rodina sejde u večeře) a proudu kreseb Rodinný strom (2017), zviditelňujících fragmenty složitého mnohovrstvého obrazu osudu žitého jednotlivými členy generačních posloupností rodiny, z níž autorka pochází. Sochy souboru pasuje do role bytostí se symbolickými atributy, svědků uplynulého, jejichž životní témata má touhu nést dále, zachránit je od propadu do propasti zapomnění, vynést na světlo silné rodové obsahy a zaujmout k nim živý postoj. Kateřina Komm svými kresbami, objekty a sochami opakovaně vytváří prostředí kumulovaných míst a událostí v čase. Moderní fyzika nachází v kosmickém prostoru místa, v nichž k zahuštění prostoru i času dochází. Za inspirativní se proto jeví tzv. horizont událostí , jde o hraniční plochu v časoprostoru, nejzazší mez z hlediska pozorovatele vně koncentrované zóny, odkud může ještě světlo uniknout a není staženo do jejího nitra. Z výsledné autorčiny tvůrčí sítě v budoucnu vyvstane záznam procesu individuace, nyní žitý a paralelně sochařsky budovaný.
Z nejnovějších prací, v současné výstavě Viteál, pozornost poutají architektonický objekt-svatyně a stavba asamblážovitě vyskládaná z dílčích prostorů a reliéfů. Kateřina Komm je nebudovala dle předem vytvořeného modelu, ale proces jejich vznikání se postupně odvíjel od reálně zakoušených prostorových a hmotových situací. Konkrétní prostředí inspirovalo autorku k dalšímu kroku, jako by stavěla architekturu reálného vjemu a bytí. Tělo se stalo výrazovým prostředkem, zásadním způsobem spoluurčilo výslednou formu. Tutéž určující roli individuální tělesnosti čteme i z polaroidových fotografií drobného formátu, na nichž je Kateřina Komm zachycena v tělesné bezprostřednosti s vlastními objekty a sochami. Umocňují výše uvedené, neboť fixují okamžiky neustále pohlcované prostorem zapomnění - každý autorčin dech současně znamená odpočítávání vymezeného času. Vzájemnost a vztahovost se tak stávají absolutní hodnotou celku díla. Není možné oddělit jeden význam či tvar od druhého, neboť jedno vysvětluje druhé, ale současně vede pozornost k další vrstvě významů. Rozbíhá se do nezměrné šíře ve snaze uchovat vše důležité. Nehierarchická vzájemnost, neustále proměnná, nekonečně reagující, toužící možná po absolutní obsažnosti. Jakýsi moment nasycenosti s nekonečně otevřenými možnostmi. Autentický průzkum možnosti zakusit kvalitu vnitřní plnosti skrze realizovanou duševní mnohost a intenzitu. Touha po jistotě vědomí sebe sama.
Iva Mladičová