Sochařská instalace Jana Haubelta ZNOVU NEOMEZENĚ DLOUHÉ VLASY v Galerii Bunkr pracuje s figurálními motivy reflektující současnou situaci člověka s pocity plnými nejistot, ztráty kontroly a nového ohrožení. Tělesnost se skrze použitou materialitu stává nevyzpytatelnou.
Kombinovaná práce s materiálními a percepčními aspekty artefaktu, jeho prostorové situace a dvojrozměrného fotografického výstupu je pro Haubelta charakteristická. Jan Haubelt vystudoval Ateliér veškerého sochařství u Kurta Gebauera na pražské VŠUP; zároveň se zabýval i pohybovými formami umění. Můžeme říct, že na fotografiích z roku 2006, kde vystupuje sám autor v podivných pozicích, vidíme zároveň sochy i pantomimické momentky: jsou to statické realizace v prostoru, jejichž působivosti je dosaženo mimo jiné precizní prací s plasticitou vlastního těla. Iluzivní zobrazení nepravděpodobné polohy těla však funguje jen ve fotografii. Vzniká realistická (jak plyne z povahy fotografie) dokumentace nemožného.
Zajímavý podklad pro úvahy o statusu změny světa v důsledku lidské činnosti nabízejí Haubeltovy práce s „neviditelnou“ proměnou obyčejnosti, kdy imitace kusu reality je zapouštěna zpět do této reality samotné. Přesazený pařez (2006) zůstává i přes náročnost zákroku tím, čím je – pařezem v parku, který je nerozpoznatelný jako umělecké dílo. Paruky lidé používají, aby vypadali jako někdo jiný, avšak v případě, kdy je paruka vyrobena z vlastních vlasů svého nositele a ostříhaná do podoby jeho obvyklého účesu, to zjevně neplatí (Bez, s, 2007). Dosazení realistické napodobeniny holubů na místo, kde sedávají skuteční holubi, na sebe upozorňuje snad jen díky nehybnosti ptáků (Holubi, 2008).
Zkoumání možností a limitů vidění se v Haubeltově práci postupně komplikuje. Fotografie není používána pouze jako zavádějící svědectví o realitě, ale také v této své pochybné úloze tematizována. V souvislosti s výstavou V neposlední řadě v galerii Školská (2009) si můžeme vzpomenout na Descartesovu ilustraci (z Meditací o první filosofii) klamavosti úsudku, který činíme na základě smyslových vjemů: dívám se z okna dolu na ulici, kterou procházejí lidé v kloboucích – ve skutečnosti ale nevidím chodce, ale pouze jejich klobouky, a to, že pod nimi jsou také nějaké postavy, není vůbec jisté. Haubelt nejprve použil galerii jako „ateliér“, kde fotograficky zdokumentoval objekty v různých prostorových situacích, a poté zde vystavil jak fotografie, tak samotné objekty, které na nich figurovaly. Konfrontace s předlohou umožňuje odhalit klam fotografického pohledu: rozdíl velikostí dvou koulí na fotografii přisuzujeme perspektivní zkratce, záhy ale zjišťujeme, že jsou různě veliké i ve skutečnosti; na fotografii vidíme jednu židli, jsou to však dvě židle stojící za sebou apod.
Při intervencích do uspořádání reálných věcí Haubelta zajímají vedle „vtipu“ s neviditelným zákrokem také estetické a atmosférické možnosti takovýchto jemných posunů. Různé konfigurace předmětů dostávají specifické vyznění v závislosti na své situovanosti: jakoby v nich umístění do určitého prostoru aktualizovalo spící schopnost navozovat náladu. Fotografie se přitom ukazuje jako privilegovaný prostředek, jak tyto konfigurace předmětů fixovat na jejich místech. Haubeltovy realizace v konkrétních prostředích, jež zahrnuje série Věci z tohoto místa (2008–2009), připomínají situacionistickou charakteristiku „konstruované situace“ – jsou to místa pro „hry poetických subjektů mezi poetickými objekty“. Tato hra je však ryze soukromá a nepřenosná, může být přístupná jen zprostředkovaně v podobě fotografického záznamu, jenž dodává celé scéně jistou melancholii.
autor textu: Václav Magid
Galerie Bunkr je kulturní prostor neinstitucionálního a nekomerčního charakteru, který se zaměřuje převážně na oblast umělecké praxe, především pak na samotnou osobnost umělce a vnitřní organizaci uměleckých skupin za účelem obnovy a obrany umělecké autonomie. Kurátorský koncept galerie je založen na přirozené struktuře mezilidských vztahů, které zasahují i do zdánlivě neuměleckých oblastí, čímž se otevírá neomezené pole možností a přístupů, sbližujících umění s životní praxí. Tomu rovněž napomáhá komorní charakter prostoru a dynamická povaha projektů. Samotný projekt galerie Bunkr nabízí také teoretická východiska; samovolným způsobem mapuje (nejen) severočeskou výtvarnou a literární scénu, reflektuje regionální vizuální jazyky, sonduje do oblasti angažovaného umění a spolupracuje s nezávislými iniciativami.
Prostor galerie sídlí v původním protiletadlovém krytu v cihlové zástavbě ve městě Most. Jednou z charakteristik mosteckého regionu je migrace mladých lidí do jiných oblastí či do zahraničí, což vnímáme jako problematické a přejeme si zde vytvořit malé kulturní zázemí, které by určitým způsobem napomáhalo tuto situaci změnit. Chceme také podporovat mladé současné umění, které se vymyká běžné klasifikaci a vyhýbá se tržním aspektům umění. Rovněž si přejeme volně navázat na předrevoluční tradici využívání sklepních a bytových prostor k alternativně kulturním účelům a především pak na zdejší tradici autonomních a komunitních prostor.
S aktualizací webových stránek přinášíme také reflexi prozatímního více než dvouletého působení galerie. Přestože kulturní aktivity zde zatím nebyly příliš četné, mohou se výstavní a jiné projekty v Bunkru pochlubit kontinuitou a rozmanitostí; jen na poli výtvarném se zde objevilo mnoho komplexních autorských přístupů a přesahů do různých médií – od médií tradičních / kresby, malby a objektové tvorby / až po fotografii, video, instalaci a performance – a intermedií. Důležitou informací je také to, že prostor nebyl a není poskytován pouze umělcům a studentům umění, ale i autorům, kteří neprošli klasickým výtvarným vzdělávacím systémem.
